enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Bytové divadlo Vlasty Chramostové

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)4.10.1976 | první představení
Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa: příběhy a vzpomínky; Morový sloup (Scénické čtení rukopisu uspořádané k 75. narozeninám autora, pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu)

lidé

historie

 

Po převzetí moci komunistickou stranou byla v Československu eliminována veškerá veřejná aktivita, která by existovala mimo její mocenský dohled. V rámci takzvané Národní fronty se sdružily všechny organizace, včetně takových, kterými byli například houbaři, aby tak mohly být pod státním a tedy odvozeně i stranickým dohledem.  Stát byl téměř jediný zaměstnavatel a z tohoto důvodu byly politické postoje provázány s pracovním prostředím, kde existovala možnost vydírat, šikanovat či ponižovat zaměstnance pro jejich nonkonformní postoje v politice.  V 60. letech se sevření diktatury rozvolňovalo a zdálo se, že by v delším horizontu nemuselo být vyloučeno ustavení pluralitní demokracie.

 

21. srpna 1968 překročila vojska pěti států Varšavské smlouvy hranice Československa, aby zde tento vývoj zvrátila. Jedním z hlavních způsobů následné konsolidace moci byly čistky, kdy lidé exponovaní v demokratizačním procesu byli odstraňováni ze svých pozic ve společnosti, jež vyplývaly z prestiže jejich povolání. Část elit na kvalifikovaných pozicích byla bez dalšího vyměněna a zbývající část byla subjektem prověrky na pracovištích, kde prověrkové komise zjišťovaly postoj jednotlivých účastníků k nedávným událostem a jejich ochotu podřídit se novému diskurzu.  Jakýmsi šiboletem konformity, který nabízel interpretační základ vynucovaného postoje, byl dokument „Poučení z krizového vývoje“, který fungoval jako jakýsi typ vyznání.  Ve své sociální funkci byl podobný katolickému krédu, ve kterém se věřící mimo jiné vymezuje proti myšlenkám heretiků, jež byly odsouzeny koncily. V tomto pojetí měl ten, kdo si chtěl udržet své sociální postavení, vyjádřit veřejný souhlas se závaznou interpretací, jež označovalo rozvolňování diktatury, „obrodný proces“ v dobové terminologii, jako kontrarevoluci a vítalo invazi armád Varšavské smlouvy. Následující období zvýšené represe, ve kterém byly potlačeny kritické hlasy, bylo příhodně nazýváno normalizace, neboť uvedlo společnost do stavu normálního v okolních represivních režimech.  

 

V důsledku tohoto vývoje se část ostrakizované inteligence ocitla mimo sféru veřejného života, mimo jiné také díky aktivitě represivního aparátu. Ve své profesním životě tak opsala trajektorii, kde se z vysokých a prestižních pozic propadla v lepším případě k pomocným či v horším případě k nejhůře placeným manuálním pracím. Připravena o oficiální platformu i prestiž, tato inteligence spontánně organizovala svou neoficiální kulturu v podobě domácích přednášek, divadla, seminářů či koncertů.

   

Jednou z osobností, která byla zbavena možnosti se uplatnit ve své profesi kvůli své nedostatečné flexibilitě vůči oficiálnímu diskurzu, byla Vlasta Chramostová, známá divadelní a filmová herečka. Se svým manželem,  kameramanem Stanislavem Milotou trávila 70. léta domáckou výrobou lamp. Jako součást zábavy v okruhu přátel uvedla ve svém bytě na Vinohradech 2. října 1976 scénické čtení z prací J. Seiferta Všechny krásy světa (režie Luboš Pistorius a V. Chramostová), které jí tento zakázaný umělec a budoucí nositel Nobelovy ceny dedikoval. Mezi hosty se nacházely výrazné postavy československého disentu jako Václav Havel, Pavel Kohout, Ivan Klíma, Pavel Landovský či Jan Patočka. Atmosféra zanechala v účastnících silný dojem. Příznivý ohlas stimuloval její opakování a následovalo zhruba dalších 20 repríz.

 

Soukromá činnost přitáhla pozornost jejího okruhu známých, kteří vesměs patřili do disidentské komunity.  Utajovaná představení pro zvané diváky, kde se  setkávalo značné množství disidentů, se rychle dostala do zorného pole tajné bezpečnosti.  Ta v té době zesílila také tlak na vybrané osoby v souvislosti s publikací dokumentu Charta 77, kterou také oba manželé Chramostovi podepsali. Podpisy pod listinou přispěli k hysterické reakci režimu, která vedle zatýkání či očerňujících článků v novinách (včetně článku Samozvanci a ztroskotanci, který je kulturní referencí  i o 35 let později),  vedla k organizaci velké podpisové akce v Národním divadle, ve které veřejně činní umělci před kamerami podepisovali prohlášení odsuzující Chartu 77, s jejíž obsahem se neměli možnost veřejně seznámit.

 

Divadelní aktivity pokračovaly koláží Appellplatz II (1977) z textů dalších českých  zakázaných autorů Kohouta, Klímy, Trefulky, Klimenta, Sidona , Vaculíka a také Bertolda Brechta, Edmonda Rostanda, založená na příběhu Apel z koncentračního tábora od Jerzy Andrzejewského. Třetím titulem domácího divadla byla shakespearovská dramatizace Hra na Macbetha (1978) s Pavlem Landovským v titulní roli a s Vlastou Chramostovou v roli Lady Macbeth z pera Pavla Kohouta, psaná již přímo pro toto divadlo. Premiéra se uskutečnila 13. června 1978 a dočkala se zhruba 18 repríz. Již pouhá existence této soukromé aktivity dráždila režim. Intenzita výslechů na oddělení státní bezpečnosti se zintenzivnila a po policejním zásahu v bytě Ivana Havla byly ukončeny reprízy této hry. Následně v roce 1979 tři z pěti klíčových postav emigrovaly: Pavel Kohout (autor), Vlasta Třešňák (hudebník), Pavel Landovský (herec).  Posledním titulem bylo monodrama Dávno, dávno již tomu aneb Zpráva o pohřbívání v Čechách (1979), napsaná Františkem Pavlíčkem (režie L. Pistorius), dramatizující život Boženy Němcové jako svého druhu alegorie dobové normalizační společnosti.  Jako symbolickou rovinu v sobě nesla paralelu s resistencí Boženy Němcové proti rakouské cenzuře a analogické situaci, ve které se nacházely postavy a obecenstvo tohoto divadla.

 

Již první představení bylo nahráno na gramofon a publikováno ve švédské Upsale. Díky svému kulturnímu kapitálu a napojení na příznivce v kapitalistických zemích byla dvě představení  zaznamenána a filmové záznamy inscenací dopraveny oklikou přes Londýn do rakouské televize a skrze ní k okruhu diváků v jižních Čechách a na Moravě.  Podařilo se tak využít dostupná média a konexe a překonat cenzuru k tomu, aby toto představení bylo zpřístupněno širšímu publiku.  Tato publicita dále přispěla k tvrdší odezvě režimu.  Následně bylo několik návštěvníků divadla odvezeno tajnou bezpečností do sněhu kolem Jičína, kde byli vysazeni a bylo jim doporučeno, aby přemýšleli o divadle. Několik dalších účastníků divadla zažívalo další jiné nepříjemnosti. Vlasta Chramostová přestala uvádět v roce 1980 kvůli těmto rizikům další představení.  Divadlo za krátkou dobu své existence odehrálo zhruba 70 repríz, nejen v bytě Vlasty Chramostové, ale několik i v jiných bytech v Praze, Brně a Olomouci a u Václava Havla na Hrádečku.

 

Bytové divadlo Vlasty Chramostové tvořily dva pokoje jejího bytu, které konstituovaly specifický divadelní prostor, ve kterém otvor dvoukřídlých dveří tvořil proscéniové zrcadlo svého druhu a který mohl v hledišti pojmout dvacet až třicet osob.  V něm čelili návštěvníci divadla možnosti, že budou vyslýcháni tajnou bezpečností pro účast na této kulturní akci.  Fenomén bytového divadla není utvářen pouze charakterem prostoru, ve kterém se koná, ale i okolnostmi, za jakých je provozován.  Součástí performance je tak i vnější svět: zatímco v klasickém divadle kukátkového typu se opona rozevírá a otvírá se tak do jiného světa, v případě bytového divadla je skutečný svět možností, která se může vlomit do jiného světa bytového divadla v podobě příslušníka tajné policie. Divadlo Vlasty Chramostové v jistém smyslu ignoruje omezení mocí a tím se jí vzpírá.  Když se uvolnilo v 60. letech sevření horečnatého budování socialismu a vypjatého dogmatismu marxismu-leninismu, rozkvétaly vedle kultury obecně i divadla malých forem.  Pohyb v evropské kultuře také směřoval k prosazování druhé divadelní reformy, která přinášela nové experimenty a mimo jiné stírala distanci mezi hercem a divákem. Tento aspekt se v Divadle Vlasty Chramostové díky okolnostem prohlubuje významnou měrou: nejen, že herec se přibližuje více k publiku, zde je s ním spojen hlubokým existenciálním poutem společného ohrožení. 

 

Před sametovou revolucí bylo bytové divadlo aktivitou intelektuální minority, sdílející étos občanského odporu proti etablované moci. Jako taková byla neznáma většině obyvatelstva.  Brzo po revoluci dochází k jakési heroizaci disidentské kultury a undergroundu – stává se v očích mnohých bojem proti zlu. Malá vítězství, ve kterých se disidentské subkultuře podařilo uchovat si důstojnost, se stala úhelnými kameny narativu, na jehož konci se  represivní režim rozpadá.  Pocit vznešenosti, který disidentům poskytlo podle jejich svědectví toto divadlo, pak byl také zdrojem jejich dalšího občanského odporu vůči režimu.

 

Divadlo Vlasty Chramostové je vedle Divadla na tahu jedním z nejznámějšího příkladu bytových divadel, kterým bylo věnováno velké množství pozornosti. V nich se reprezentuje boj disidentských skupin o svou nezávislou subkulturu a tím se vnořuje do svého druhého života jako historická událost získávající také symbolickou rovinu pro posluchače příběhu. Příběh tohoto divadla tak má ukazovat charakter doby, ve které se odehrál. Tento příběh tak nemusí být pouhým vyprávěním o minulém, ale jeho morální konotace mohou být chápány jako zavazující k činům a postojům v přítomnosti. Stalo se místem paměti (lieux de memoire) diskursu v novém demokratickém režimu.

 

Prameny a literatura:

 

CHRAMOSTOVÁ, Vlasta. Vlasta Chramostová. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1999. 359 s. Edice osudů. ISBN 80-7239-054-6.

ČERNÝ, Jindřich.  Zpráva o pokojovém Makbethovi. Svět a divadlo 1, 1990, č. 1, s. 18.

ČERNÝ, Jindřich.  Naše paní Vlasta Chramostová. Kritický sborník: revue pro literaturu umění a filosofii. Praha: Vesmír, 1981-2001. 1981, č. 1, s. 1ISSN 0862-819X.   

JUST, Vladimír a KNOPP, František. Divadlo v totalitním systému: příběh českého divadla (1945-1989) nejen v datech a souvislostech. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010. 679 s., xxxii s. obr. příl. ISBN 978-80-200-1720-8.

JUST, Vladimír. Divadlo a rubato. České divadlo v nepravidelném prostoru 1945 - 2009. Divadelní revue, 2009, č. 4.

ŠORMOVÁ, E. et al. Bytové divadlo Vlasty Chramostové. In: Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4.

VORÁČ, Jiří. Divadlo a disent. Příspěvek k dějinám české divadelní opozice 1970-1989. In Otázky divadla a filmu. Sborník prací Filosofické fakulty Q1. Brno: Masarykova universita v Brně, 1998. s. 23-46.

 

 

Autor: Jan Purkert

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

devětplussedm=