enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Bouda

alias Vaterlandisches Theater, Vlastenecké divadlo v Novém městě na Koňském trhu, Vlastenské divadlo
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)8.7.1786 | otevření

(zobrazit)1789 | demolice

historie

Zřízení divadla, které by uvádělo i hry v češtině, která byla v tehdejší Praze jazykem nižších vrstev obyvatelstva, byla podnikatelským počinem první generace národních buditelů. Vincenc Karel Antong, František Xaver Seve, František Hopfler a Antonín Zappe si zažádali v roce 1785 u zemského gubernia o divadelní privilegium. Ta byla 27. prosince zamítnuta, stejně jako další podobná žádost nyní k dvorské kanceláři, tedy přímo k císaři.  Třetí žádost již nepožadovala privilegium, ale prosté svolení k provozování her v češtině a němčině v Praze a  některých dalších městech království. Tato žádost byla dvorskou kanceláří již vyřízena kladně patrně i proto, že Josef II. slíbil herečce Magdaleně Zappové při návštěvě Thunovského divadla, že se na něj může obrátit, bude li něco potřebovat. Díky svolení císaře vyhověl 3. 7. téhož roku žádosti o povolení stavby i pražský magistrát a pronajal jim pozemek před domem  „U Císařských". Stavba byla postavena tesařským mistrem Františkem  Pfannerem. Ten již postavil v Praze několik podobných budov pro kočovné společnosti. Práce byly financovány na úvěr. První představení se zde konalo 8. 7. 1786 představením hry Vděčnost a láska k vlasti od Ifflanda v češtině a veselohrou Paruky v němčině a krátkým pantomimickým baletem Pražské kuchyňky aneb uhořelí sedláci od Seveho.

 

Budova se nacházela při ústí Jindřišské ulice do Václavského náměstí před domem „U Císařských", kde bude později postaven palác pojišťovny Assicurazioni Generali.  Její hlavní vchod byl obrácen směrem k Můstku. Jednalo se o dřevěnou stavbu, jejíž obvod byl vybudován z dvou nenatřených prkenných stěn, mezi nimiž byla vecpána sláma a seno.  Byla dlouhlá asi 19 metrů a široká zhruba 9,5 metrů. Z pohledu z venku nepůsobila vůbec prestižním dojmem. V interiéru byly tyto stěny potaženy režným plátnem. Prostor byl vybaven jednoduchou galerií, 3 postraními lóžemi se židlemi při jevišti, které byly ozdobeny červenými drapériemi,  a lavicemi v parteru, které byly rozděleny na lepší a horší a za nimi se naházela místa na stání.  Hlediště bylo osvětlováno lustrem s 12 olejovými lampami a dalších 12 bylo umístěných podél stěn.  Nad proscéniovým zrcadlem byl namalován císařský orel s českým lvem na prsou a pod ním stuha s nápisem „Sub umbra alarum tuarum vincit leo" (Ve stínu tvých křídel vítězí lev).

 

Podobně jako v případě ostatních divadel, tehdejší Nosticovo divadlo mělo přednost v divadelních otázkách a tak mohli provozovatelé v Boudě uvádět 3 až krát týdně zde a na dalších pěti místech pouze méně náročné hry, za což byly považovány hry v češtině a Singspiel, dohry a balet  v němčině. Nesměli také hrát  v určité dny o půstu a různých svátcích.

 

V září 1786 navštívil divadlo sám Josef II., který zde shlédl české provedení Schikanedrovy hry Poutníci aneb Veselá bída v českém překladu Thámově a k tomu Seveho balet Čihadlo aneb Tak vás čížky chytáme. Jeho návštěva velmi přispěla posílení veřejné vážnosti instituce. Od císaře ještě na 1.3. 1787 získali dekret s privilegiem, ve kterém se ustanovovalo, že ,,by oni, tak jako předešle a jak by dlouho jim se líbilo, v našem hlavním pražském městě hry beze vší překážky provozovati mohli", jak to bylo otištěno v Českých novinách V. M. Krameria.  V roce 1787 navštívil divadlo i arcikníže František.

 

V divadle se odehrálo na 140 cizích či původních her, z nichž ty nejúspěšnější často vyjadřovaly národně-obrozenecké postoje často s náměty z české historie. Přes počáteční úspěch se divadlo začalo brzy potýkat s problémy. Bylo kapacitně omezené, a proto podnikatelé zažádali již 18. 7. 1786, aby mohli přistavět druhou galerii, které magistrát ihned vyhověl.  V únoru 1788 podali žádost rozšířit Boudu o šest loktů směrem k Můstku.

 

Zanedlouho ovšem nedostatek obecenstva způsobil finanční potíže, které se zanedlouho promítly i do oblasti umělecké. Od jara 1788 se problémy prohlubovaly a ke konci roku zůstávaly nesplaceny částky za pronájem za celý rok, které byly uhrazeny pouze pod pohrůžkou odvetných  kroků. V počátku roku 1789 se zde nehrálo vůbec až do velikonoc. Jeden ze zakládajících  členů Vincenc Karel Antong divadlo opustil poté, co si našel angažmá ve Vídni. Divadelní společnost se rozpadla a část herců se přesunula do divadla v Růžodole. Budova boudy také nesplňovala protipožární předpisy a vadila stavebním plánům některých měšťanů. Budova byla proto v září 1789 stržena.

 

Vlastenecké divadlo se poté přesunulo do divadla v Růžodole a následně do bývalého kláštera hybernů.  Ačkoliv v Praze 18. století existovalo více podobných divadelních boud s ne tak efemérní existencí, výlučnost používání českého jazyka umožnila, aby se tato stavba zapsala do národně budovatelského narativu, v jehož vyvrcholení se nachází Národní divadlo jako vyvrcholení obrozeneckých snah českého národa.  

 

 

Zdroje a literatura:

 

Bartoš, Jaroslav a Černý, František, ed. Dějiny českého divadla. 2. [díl], Národní obrození. Praha, 1969 str. 42

 

VONDRÁČEK, Jan, ed. Bouda: Vlastenecké divadlo v Novém městě na Koňském trhu: Příspěvek k dějinám českého divadla z let 1786-1789. Praha: Čs. divadelní a lit. jednatelství, 1953. 218, [1] s.

 

 

Autor: Jan Purkert

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

šestplustři=