enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Lidové divadlo

alias Vojanovo divadlo ve Svitavách, Lidové divadlo Eduarda Vojana ve Svitavách, Závodní klub ROH Vigona
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1904 | Stavba

(zobrazit)1920 | Otevření

(zobrazit)1925 | rekonstrukce
V budově vzniklo kino Elysium pro 600 diváků.
(zobrazit)1955 | Otevření

(zobrazit)1989 | Uzavření

historie

Svitavy byly jedním z center Hřebečska, německého jazykového ostrovu ve východních Čechách a Moravě.

 

Do Svitav zajížděly profesionální německé herecké soubory již v první polovině 19. století. Amatérské divadlo se v německy mluvících Svitavách začalo hrát v 80. letech 19. Století, značnou aktivitu vykazoval divadelní odbor Spolku německých pomocníků a dělníků (Deutscher Gehilfen- und Arbeiterverein) po roce 1892. Představení se pořádala především ve Willimkově restauraci, v zahradním salonku na Střelnici, postavené roku 1833, a později v sále hotelu Městský dvůr. Tělocvičný spolek si roku 1904 nechal postavit Jahnovu tělocvičnu – Jahnturnhalle, která byla následujícího roku také adaptována pro divadelní účely.

 

Další scénou byl sál v Dělnickém či Lidovém domě, který si nechala postavit  v roce 1904 pro své kulturní i politické potřeby Svitavská sociální demokracie.  V něm se vedle divadla konaly maškarní plesy, schůze. V roce 1915 byl sál upraven i pro promítání filmů. V roce 1919 byl rekonstruován, aby lépe vyhovoval divadelnímu provozu podle návrhu architekta Rischavého, který také řídil stavební práce.  Tentýž rok byl také otevřen pod názvem Elysium. Souběžně zde byly promítány i filmy a vedle scény pro ochotníky fungovalo jako stagiona. Využíval ji  v roce 1921 založený Německý divadelní spolek (Deutscher Theaterverein) a vedle něj do města zajížděly i profesionální německé soubory z Brna, Moravské Ostravy či Opavy či dokonce čas od času z Rakouska a Německa. Pro malá města, kde by se dostatečně dobře neuživil herecký soubor, se na počátku dvacátých let organizovala společnost Divadlo svazu moravských měst (Mährische Schauspielertruppe). V roce 1925 přešla nemovitost za částku 530 tisíc Kč v dražbě do majetku města a to nechalo sál opět upravit. Divadlo bylo znovuotevřeno 21. února 1925. Zařízení sloužilo jako víceúčelové kulturní centrum, do kterého zajížděly divadelní soubory. Následně bylo v roce 1927 nově vymalováno a vybaveno a rozšířeno orchestřiště.

 

Po druhé světové válce bylo kino přejmenováno na Stalingrad a stalo se majetkem města. Podobně jako v jiných městech po odsunu německých obyvatel po roce 1945,  i zde vznikl 12. července  1945 divadelní soubor, který se v tomto případě nazýval Čapkova scéna a který se uvedl v říjnu téhož roku hrou Naši furianti od L. Stroupežnického. 27. června roku 1946 se sdružili i další ochotníci pod jeden soubor nazývaný Lidové divadlo, které zahájilo dne 3. října 1946 své veřejné působení představením hry Velbloud uchem jehly od Františka Langra. V roce 1947 byla spolku městem pronajata budova kina Stalingrad, kterou si ochotníci nejdříve museli svépomocí opravit.

 

Do divadla se vcházelo skrze patrový dům se sedlovou střechou, která nevykazovala tradiční znaky, které by dovolily identifikovat divadlo kromě nápisu. Hlavní fasáda byla asymetricky rytmizována čtyřmi lizénami, z nichž dvě střední svíraly hlavní vchod. K hmotě hlavní budovy přiléhala ze zadu převýšená hmota provaziště a za ní prostor hlediště.  Z pravé strany byla k frontě fasády připojena nízká přístavba. Chodba z hlavního vchodu z tehdejší ulice Rudé armády (dnes M. Horákové) vedla do širokého ochozu na jedné boční straně hlediště. Tam se nacházely šatny a pokladna. Hlediště s elevací o rozměrech 16 na 13 metrů mělo celkovou kapacitu 620 sedadel. Sál s elevací a orchestřištěm byl obehnán ze tří stran galerií. Jeviště o rozměrech 11 na 9 metrů bylo vybaveno 4 propadly a provazištěm s 8 tahy.  

 

Po převratu v roce 1949 bylo divadlo organizačně vřazeno pod ZK ROH n. P. Vigona. Rekonstrukce budovy proběhla mezi podzimem 1953 a jarem 1955. Divadlo bylo znovuotevřeno Fidlovačkou od J. K. Tyla. V 80. letech 20 století se již budova nacházela v havarijním stavu a byla odsouhlasena její demolice, ke které však nakonec nedošlo. Posledním představením zde uvedeným byla hra Paní mincmistrová v roce 1989.  Městští zastupitelé rozhodli v roce 1995 o prodeji chátrajícího objektu soukromníkovi, který by byl ochoten investovat potřebné finance do opravy střechy, divadelní techniky, sedadel a protipožární bezpečnosti. Do budovy se tak měla vrátit kultura, ale místo toho se z budovy stal sklad ovoce a zeleniny a dále chátral, přičemž se zde vystřídalo několik majitelů. V novém tisíciletí zde poté vznikla restaurace.  

 

 

 

Zdroje a literatura:

 

JAVORIN, Alfred. Divadla a divadelní sály v českých krajích : 1. díl, Divadla. Praha: Umění lidu, 1949. Str. 282 - 283

 

SOCHOROVSKÁ, Valeria. Listy z deníku Lidového divadla ve Svitavách. 1. vyd. Praha: Práce, 1961. 87, [3] s. Život v klubech; Sv. 85.

 

FIKEJZ, Radoslav a VELEŠÍK, Vladimír. Kronika města Svitavy. Svitavy: Město Svitavy, 2006. 396 s. ISBN 80-239-7488-2. Str. 288

 

KAREŠ, Jiří: Divadelní život ve Svitavách od roku 1945. In: Vlastivědný sborník okresu Svitavy. Svitavy: Okresní muzeum dělnického hnutí, 1981-1989. ISSN 0862-4690. Roč. 1982–1983.

 

HAVLÍČKOVÁ, Margita, PRACNÁ, Sylva a ŠTEFANIDES, Jiří. Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku = Deutschsprachiges Theater in Mähren und Schlesien. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011-2014. 3 svazky. VZ Morava. Divadlo; sv. 4-6. Odborná publikace. ISBN 978-80-244-2891-8. Díl. 3, Str. 197 – 213.

 

 

Autor: Jan Purkert

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

sedmplusdva=