enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo Brandýs nad Orlicí

Josef Drahoš

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1890 | Stavba
Divadelní budova byla to původně soukromá vila „Ludmila", kterou si roku 1890 dala postavit rodina Horských. Roku 1924 koupil vilu Sokol a upravil v ní sokolovnu.
(zobrazit)1930 | Rekonstrukce
Roku 1930 byla budova přestavěna na divadlo podle návrhu místního stavitele J. V. Jiříčka. K vile byla přistavěna část jevištní, aniž by byl upraven vnějšek budovy, takže vznikla stylově nejednotná stavba. Bylo to současně divadlo, kino a tělocvična a používalo se jí i k jiným účelům.

lidé

Josef Drahoš |hlavní architekt
J. V. Jiříček |architekt

historie

Rozvoj divadelního života v Brandýse nad Orlicí byl spjat se spolkovou činností Zpěváckého spolku Žerotín založeným 27. 9. 1863. Ten pořádal také divadelní představení na jevišti v opuštěném hostinci Panský dům (U Šindelářů) předtím, než byla tato budova stržena. Nacházelo se tam hlediště vyzdobené malířem Bohdaneckým za 80 zlatých s malbami Jana Jiskry z Brandýsa na jedné a Jana Žižky z Trocnova na druhé straně proscénia. Opona zobrazovala pohled na Brandýs směrem od osady Klopoty. Scéna byla vybavena několika dekoracemi znázorňujícími park s pavilonem, náves, náměstí, selskou světnici a pokoj. Osvětlení zajišťovaly olejové lampy a svíčky zavěšované přímo do kulis. Později bylo osvětlení vylepšeno petrolejovou lampou, která však prskala a čadila. Když občas zhasla, bylo nutné představení přerušit. Četnost představení nebyla vysoká – pouze čtyřikrát do roka a tradičně se hrálo o vánocích. Hlediště bylo rozdělené do sekce prvních míst za 30 krejcarů, sekce druhých míst za 20 krejcarů a místa na stání za 10 krejcarů. Jedno představení zhlédlo kolem 150 lidí.  

 

Po deseti letech se divadelní aktivity se poté přesunuly do sálu staré radnice, kde se předtím nacházela obecní hospoda. Bylo sem přeneseno i jeviště z předchozího působiště, ale nyní byly postavy po stranách proscénia změněny na portréty J. K. Tyla a V. K. Klicpery. Sál s nízkým stropem byl osvětlován petrolejovými lampami. Ochotníci uváděli frašky, historická dramata a zpěvohry zvláště hry Tyla i Klicpery. V roce 1874 se hrálo v novém Novákově sále. V 70. letech 19. stol dosáhl spolek vrcholu svých aktivit, avšak jeho těžiště jeho činnosti se vzdalovalo od divadla a i další aktivity postupně skomíraly, až zanikl i spolek samotný.

 

V roce 1898 byl otevřen Vodoléčebný ústav a do města se začala sjíždět lázeňská společnost.  Značné množství návštěvníků, z nichž valná část měla chuť i čas si dopřát kulturních zážitků, představovala potenciální publikum, které by jinak v tak malém městě nebylo k dispozici. V první polovině 20. stol. díky tomu v Brandýse působilo několik ochotnických spolků.   

 

Výrazněji se profilovala Čtenářsko-ochotnická jednota Tyl, která mezi lety 1897 – 1933 provozovala divadlo v hostinci pod Hradem.  Krátce ve městě působil „Vzdělávací kroužek Komenský“ od roku 1923 v sále na „Milence“ do svého sloučení se sokoly v roce 1927. Sokolská jednota, která ve městě působila již od roku 1885, se značně věnovala i divadlu. Krátce poté v roce 1886 sokolové pořádali i divadelní představení v hostinci U Dvořáků. Dramatickému odboru sokolské jednoty se výrazně zlepšily podmínky, když našel svou scénu v novém centru spolkového života sokolů, kterou jednota koupila v roce 1924.

 

Byla to původně soukromá vila nazývaná Ludmila stavitele Jana Horského, který ji nechal postavit v roce 1890 podle plánů Josefa Drahoše. Jedná se o reprezentativní, patrovou budovu v převážně novorenesančním stylu s eklektickými prvky. Je položená ve svahu obklopená zelení, přístupná schodištěm z hlavní městské komunikace a je vyvrcholením pohledové osy Nádražní ulice svou hlavní asymetrickou jižní fasádou. Ta byla složena ze středového rizalitu zakončeného štítem a valbovou střechou. Byla sevřená na levé straně hranolovou věží přistavenou nakoso s úzkým balkónem s jehlancovou střechou. Na straně pravé předsazeným schodištěm do prvního patra a dále ustupující hmotou úzkého křídla, které je završeno třípatrovou polygonální věží s půlkruhem zakončenými okny v posledním patře, nad nímž je střešní terasa s balustrádou. Do centrálního vchodu v přízemí původně vedlo krátké schodiště s kamenným zábradlím, před nímž stála kašna z dílny A. Kilschera z Vídně.

 

V roce 1925 ji sokolská jednota nechala přestavět na tělocvičnu. Vybouráním vnitřních stěn uvnitř prvního zvýšeného patra tak vznikl sál o rozměrech 20 na 12 m s rovnou podlahou s okny a přímým vstupem z hlavního schodiště na hlavní fasádě. Na druhé straně sálu byl výklenek s vchodem, nad kterým byl umístěn krátký balkón. V přízemí byla zřízena restaurace.

 

V roce 1930 následovala úprava sálu na divadlo podle návrhu místního stavitele J. V. Jiříčka. Do severozápadní stěny sálu bylo vybouráno proscéniové zrcadlo 7 m široké a 4,5 m vysoké a k němu přistavěna přístavba jeviště s provazištěm o rozměrech 12 m na 10 m.

Převýšená hmota jeviště s neckovým oplechovaným zastřešením a s výškou 9 metrů tak vytvořila visuální protiváhu druhé věže na opačné straně budovy. Hladká fasáda byla členěna lizénami a římsou a na rozšíření hlavní fasády bylo umístěno slepé okno. Lizény přecházely na břidlicové střeše v pravoúhlé výběžky. Stavební práce byly provedeny dobrovolníky z řad sokolstva s nákladem 150 000 Kč. Do přízemí byl umístěn vestibul se šatnami a pokladnou, odkud vedly dva vchody do hlediště a další do bufetu. Kapacita sálu bez orchestřiště byla 330 míst a dalších 8 na úzkém balkoně po pravé straně sálu.

 

V roce 1933 se sokolové dohodli s divadelní jednotou Tyl, která poskytla sokolu bezúročnou půjčku ve výši 7 000 Kč na rekonstrukci jeviště výměnou za možnost zde hrát. V roce 1945 se spolek Tyl sloučil s divadelním odborem Sokola.

 

Stavba poté sloužila jako divadlo, kino a tělocvična. Po válce byla do přízemí místo restaurace umístěna hudební škola a loutkové divadlo. V roce 1948 bylo jeviště nově vybaveno a bylo instalováno nové jevištní osvětlení. Později bylo přistavěno křídlo šaten k severní hmotě budovy. Břidlicová krytina byla nahrazena eternitovou a později náhražkovými asfaltovými pásy a byly odstraněny výběžky v jevištní části. Bylo také odstraněno okno s balkónem v hranolovité věži a další menší úpravy. Ochotníci byli převedeni v roce 1950 do Závodního klubu ROH Kovona (Karosa). V druhé polovině dvacátého století se postupně divadelní využití budovy vytrácelo. Ochotníci přestali prakticky hrát po období rozvoje v 60. letech 20. stol. Budova sloužila spíše sportovním účelům, než byla v roce 1990 kvůli havarijnímu stavu uzavřena a částečně opravena v roce 1995 podle plánů Jaroslava Vondry. Nevyužívaná kulturní památka dlouho chátrala, avšak dnes po nutných opravách již slouží opět kulturním účelům.   

 

 

 

Prameny a literatura:

 

MĚSÍČEK, Oldřich - BRATH, Zdeněk: 100 let ochotnického divadla v Brandýse nad Orlicí. Brandýs nad Orlicí, ZK ROH Karosa 1963.

 

JAVORIN, Alfred. Divadla a divadelní sály v českých krajích. I. díl, Divadla. Praha: Umění lidu, 1949. 318 str. 11 – 12


MÍSTOPIS českého amatérského divadla, I. díl. Praha, IPOS-ARTAMA 2001, s. 89.

 

 

 

 

Tágy: volně stojící budova, víceúčelový prostor, Sokol

 

Autor: Jan Purkert

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

dvamínusjedna=