enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Městské divadlo

Josef Podhajský

alias Fügnerova sokolovna, Sokolský dům
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1903 | Stavba
1901 - 1903
(zobrazit)50. léta 20. století | Otevření

(zobrazit)2003 | Rekonstrukce
V letech 2002 - 2003 proběhla rozsáhlá rekonstrukce interiérů podle projektu architekta J. Pizingera.

lidé

historie

Nejstarší dochovaný záznam o provozování divadla v Jaroměři se váže k roku 1819, kdy bylo sehráno české ochotnické představení Loupežníci na Chlumském vrchu. Později bylo v roce 1831 sehráno představení v hostinci U beránka. Ve 40. letech se sporadicky hrálo divadlo v hostincích U beránka, U lva a U anděla. K výraznému rozvoji činnosti amatérských ochotníků docházelo od roku 1861 poté, co byl založen spolek Ochotnické divadlo. Jeho první slavnostní představení Duch Času od Ernsta Raupacha se konalo 28. 9. 1861 v hostinci U bílé labutě, ve kterém se i usadili a který poté sloužil i dalším kulturním akcím.  Ten stál na místě na náměstí, kde byla později ve 30. letech 20. stol. vybudována budova místní spořitelny. Byl v prvním poschodí vybaven sálem s galerií, orchestřištěm a se stálým jevištěm o rozměrech 14 na 6 metrů a 192 místy k sezení v parteru osvětlovaný třemi velkými lustry a pěti zrcadly. Jeviště bylo 9 metrů hluboké osvětlované 10 lampami. Za ním se nacházely dvě místnosti používané jako panské a dámské šatny. Spolek se v roce 1889 přejmenoval na Spolek divadelních ochotníků Vrchlický. Mezi lety 1893 až 1901 se divadelní aktivity přemístily do Grandhotelu.

 

 

Sokol byl v Jaroměři založen na ustavující schůzi již 17. 11. 1862 a ještě v průběhu 60. let získal místo ke cvičení na parcele na Pražském předměstí. V roce 1884 byl založen fond na stavbu nové tělocvičny. Na počátku 90. let 19. stol. pak členové začali uvažovat o stavbě svého spolkového centra a časem se tento záměr rozšířil i o kulturní funkce. V druhé půli 90. let byla zvolena z členů sokola komise, jejímž úkolem byla příprava realizace tohoto cíle. Začaly být shromažďovány finance jak výběrem darů z pokladniček v hostincích, tak pořádáním slavností. Obec nadto v roce 1898 věnovala jak staveniště, tak 4 000 zlatých a dalších 4 000 vynesly veřejné úpisy. Ten samý rok nechal sokolský výbor vypsat soutěž na stavební plány. Porota ale došla na počátku roku 1899 k závěru, že žádný z 20 dodaných nebyl vhodný. První cenu získal architekt Edmund Chaura z Brna s heslem Kupředu!, druhou Emil Weichert a Bedřich Bendelmayer s heslem Vpřed i v umění, třetí Václav Vejrych  a Vojtěch Pirkl s heslem Národ na stráži a čtvrtou E. Roháček s heslem Sobě a vlasti. Porota ještě přiřkla čestná uznání architektům Bohumilu a Václavu Libánským, Jindřichu Alexandrovi a Karlu Beranovi. Naskytla se příležitost přikoupit k dosavadní parcele zahradu, která by značně rozšířila staveniště. Výbor v květnu tuto koupi schválil.

 

Plány sokolů začaly rezonovat v jaroměřské veřejnosti, a když byla vyjednávána půjčka u zdejší Občanské záložny, ta přišla s velkorysou nabídkou. Výměnou za dar ve výši 10 000 zlatých by se sokolové zavázali, že tělocvičný sál bude také vybaven pro divadlo a že jej jednota bude za přiměřenou cenu poskytovat veřejnosti, aby zde saturovala své kulturní, společenské i politické potřeby. Vedle toho mělo vzniknout kuratorium, které by vedlo a dohlíželo na celou stavbu. Sokolové jej na své valné hromadě 24. 7. 1899 schválili. Sál byl tak od počátku zamýšlen jako víceúčelový pro nejen pro jejich cvičení ale i pro divadlo, slavnosti, schůze, manifestace či koncerty.

 

31. října 1899 se tak ustanovilo pětičlenné kuratorium se dvěma zástupci záložny, sokolů a jednoho z města. Oslovilo místní stavitele Jana Čermáka a Františka Hellmana, aby jim podali náčrty budovy. Vyhotovený návrh Jana Čermáka byl členům kuratoria předložen 7. 3. 1900 s odhadem stavebních nákladů ve výši 41 – 46 tisíc zlatých. TI jej následně schválili a požádali stavitele, aby vypracoval plány a rozpočet budovy do konce dubna. Stavitel však nedodržel termín a ještě na konci roku stále neobdrželi žádné plány. Proto se obrátili na druhého stavitele Hellmana a po schválení jeho náčrtů si u něj objednali vyhotovení detailních plánů stavby. V dubnu 1901 jim je stavitel poskytl spolu s podrobným rozpočtem, který však překračoval dříve určenou sumu 43 tisíc zlatých o celých 9 tisíc. Zanedlouho nakonec dodal plány i druhý stavitel Čermák, v nichž architektonické řešení budovy vypracoval stavitel Josef Podhajský. Jeho rozpočet se ale vyšplhal na částku 72 tisíc zlatých. Členové kuratoria ovšem pokládali styl řešení a využití prostorů za velmi vhodné, a proto se snažili vyjednat snížení stavebních nákladů u tohoto projektu a posléze jej přijali s rozpočtem téměř 45 000 zlatých. Objednali pak u stavitele Podhajského detailní plány a rozpočet, které měly být dodány do 5. respektive 15. srpna. Ty byly tentokrát skutečně dodány včas. Následně byla vypsána veřejná soutěž na dodávku stavebních prací a stavební práce začaly. Celkové náklady na stavbu i s veškerým vybavením se vyšplhaly na zhruba 110 000 korun (zhruba 55 000 zlatých). Vedle toho někteří soukromníci darovali stavební materiál.  15. 7. 1900 proběhla slavnost položení základního kamene. Na podzim 1901 se začalo se stavebními pracemi.

 

Ještě nedokončená budova byla 14. 12. 1902 otevřena představením Vrchlického Exulantů dramatickým odborem sokola Vrchlický.  Hotová budova však byla oficiálně otevřena 1. 8. 1903.  

 

Secesní rozložení hmot budovy je formováno třemi trakty, sestávající se ze vstupního, které je horizontálně rozšířen přístavkem s balkónem s hlavním vchodem, ustupujícího středního se sálem a navazujícího převýšeného jevištního. V exteriéru je secesní charakter doplňován prvky historicizujících slohů. Vstupní fasáda je řešena asymetricky. Přízemní nižší část je rytmizována segmentově zaklenutými okny se šambránami. V prvním patře jsou obdélná okna s nadokenní římsou a štukovým maskaronem. Původní vyvýšený vstupní portikus nesl arkádu s pilíři s korintskými hlavicemi. Jeho šíře byla omezena na risalit jehož strany ohraničovaly také strany jeho pseudobarokního štítu. V patře je středový risalit zvýrazněn vchodem na terasu s půlkruhovým záklenkem, nad nímž byl vyveden nápis „Tužme se“,  se štukovými suprafenestrami a v jeho vrcholu byl vyveden masivní  štukový reliéf sokola s praporem mezi rozvinutými paprsky a lipovými listy  na soklu z okenní římsy vchodu na terasu zasazeného do pseudobarokního štítu, který do značné výše prolamuje linii korunní římsy.  Štít je konvex-konkávně vystupňovaný a do jeho vrcholu je vsazen segmentový nástavec se znakem českého lva na červeném poli. Za štítem vystupuje dlátková střecha pokrývající střed vstupní části. Symetrie vrchní části fasády byla pohledově prolomena osmibokou věží na pravé straně zakončenou lucernou vsazenou do cibulovité střechy, jejíž základna je zdobena menšími karnýzovými atikami. Na straně levé sedlovou střechou a menším štítem posazeným na korunní římsu.  Protože se budova nacházela v záplavové oblasti, architekt nechal suterén značně převyšovat terén, aby důležité věci v přízemí nemohla případně zničit povodeň.

 

Delší boční průčelí vchodového křídla jsou tvarovány symetricky podobným štítem jako na hlavní fasádě. Za ním ustupuje hmota hlediště v prvním patře, avšak mírně se rozšiřuje v přízemí, oddělená mezipatrovou římsou.  Bílá štuková výzdoba je vytvořena na světle zeleném podkladu fasády. Vstupní dveře mají půlkruhové záklenky. Fasáda je zakončena segmentově zakončeným štítem a sedlovou střechou.

 

V zádveří se nachází schodiště, které vede do vestibulu s ochozem, ze kterého vedly centrální dveře přímo do sálu. Vestibul procházející dvě patra je lemován galerií po třech stranách a po jedné schodištěm k ní. V pravém koutě stála pokladna. Vchody v přízemí vestibulu vedly na jedné straně do šaten a schodiště ve věži a na straně druhé do malého sálu.

 

Patrový sál měl rozměry 18 na 12 metrů a byl po obou svých stranách osvětlován 3 vertikálními pásy trojdílných oken s třetím na vrcholu s půlkruhovými záklenky, které vyřezávaly výseče v pruské klenbě. Strop byl vyzdoben secesními ornamenty také s florálními motivy a naznačenými pásy. Přízemí pod úrovní přízemních oken bylo obložené dřevěným kazetovým táflováním. Při vstupní stěně byla dřevěná galerie na krakorcích, do které vedly dveře z galerie ve vestibulu. V zadní části sálu se nacházel o metr vyvýšený jevištní otvor zdůrazněný štukovým rámem, v jehož středu byly vyvedeny zemské a sokolské znaky. Jeviště o rozměrech 12 na 8 metrů bylo vybaveno menším provazištěm, propadlem, v proscéniové stěně se nacházela dvířka.  Po jeho pravé straně se nacházely dámské šatny, po levé pánské. V polozapuštěném suterénu se nacházely prostory pro skladování nářadí, byt správce, chodba propojující všechny části budovy a spolkové místnosti.  Původně byl sál osvětlován acetylenem, který v roce 1910 nahradila elektřina.

 

Nový sál se stal centrem společenského života ve městě, který hostil různé společenské akce a později od roku 1912 i kino.  Zároveň byl na valné hromadě 16. 4. 1902 ustanoven dramatický odbor Sokola, do něhož se také inkorporovali divadelníci ze spolku Vrchlický.  Ještě v letech 1904 a 1905 byly provedeny malé úpravy. V průběhu první světové války sloužil prostor jako lazaret. Budova byla hodně využívána pro různé kulturní účely, což omezovalo sokoly v jejich aktivitách, a proto si nechali v roce 1926 postavit novou sokolovnu. V roce 1939 se soubor Vrchlický osamostatnil, aby případně nebyla jeho činnost zakázána spolu se Sokolem.  V průběhu 2. svět. války zde bylo kino Viktoria.

 

Na počátku 50. let byla budova Sokolu zabavena a divadelní odbor převeden pod Divadelní soubor závodního klubu Juta n.p. a následně začleněn do Závodního klubu Mír, přejmenovaného v roce 1985 na Sdružený klub pracujících Jaroměř. V letech 1954 – 1955 byla přistavěna kulisárna. Plně pro divadelní účely byl objekt přestavěn až mezi lety 1956 – 1959 podle projektu Jaroslava Fišera.

 

Vstupní vestibul byl značně rozšířen jak do šířky, tak do hloubky. Jeho předsunutá hmota rytmizovaná čtyřmi pilíři, které nesou kladí s nápisem divadlo.. Nad kladím uzavírá plochu balkonu železné zábradlí mezi sloupky, které pohledově navazují na pilíře. K dosavadní centrální hmotě sálu byl přistavěn přízemní přístavek s příslušenstvími, do kterého byly z obou stran vestavěny chodby a proraženy vchody do sálu. Z vestibulu tak nyní vedou vchody do chodeb skrze tyto přístavby, které ústí do dveří po stranách sálu a z jeho galerie nadále vede střední vchod do zadního balkonu, vchody v přízemí však byly zastavěny. Přístavba k jevištní části byla rozšířena po celém vnějším plášti jevištní hmoty. Provaziště bylo zde také zvýšeno a instalovány nové tahy.  Přízemí sálu je nyní obloženo dřevem a v patře je původní secesní charakter prostoru vhodně doplněn tapisériemi se zeleným pozadím a vzorci v bílé. Dvojité dveře do sálu s kruhovými okénky se nachází v místech, kde bývala přízemní okna. Nad nimi jsou v patře okna zakryta černou záclonou a zasazena do rámce s půloválnými výklenky, takže připomínají lóže se zataženými závěsy. Zadní galerie podpíraná dvěma úzkými sloupy ve svém centru byla proměněna na stupňovitý balkón a značně rozšířena vpřed tak, že obsahuje první dvojici oken. Jeho poprseň rozčleněná do čtvercových polí a jeho stěny jsou také pokryté tapiserií. Hlediště bylo vybaveno mírnou elevací. Byla také instalována osvětlovací kabina. Celková kapacita sálu je 399 sedadel. Divadlo bylo znovuotevřeno na konci roku 1959 Jiráskovou Lucernou.

 

Na počátku 90. let se osamostatnil divadelní spolek Vrchlický. Budovu získali v rámci restitucí zpět sokolové, kteří ji prodali v roce 2000 městu. To nechalo ihned provést rekonstrukci jejího suterénu. Divadlo ale značně poškodila povodeň v roce 2000, která zasáhla archiv divadelního spolku, kulisárnu, sklad rekvizit a kostýmů.  Interiéry divadla byly následně obnoveny v letech 2002 a 2003 podle plánů architekta J. Pizingera. Byla instalována nová čalouněná sedadla, digitálně ovládaný světelný park a některé prvky jevištní techniky. Následovala renovace fasád v roce 2005.

 

 

 

 

Prameny a literatura:

 

TONAR, J. a MITTLÖHNER, Julius. 120 let divadla v Jaroměři. V Jaroměři: Alois Burdych, 1939. [1], 7, [2] s.

 

HEJNA, Václav. Dějiny divadelních ochotníků a dramat. odboru "Vrchlický" v Jaroměři 1819-1926. V Jaroměři: [V. Hejna, 1926]. 62 s.

 

HOVORKA, Zdeněk. Kde jsme doma, aneb, Jak se v Jaroměři dělalo divadlo: 1951-1993. 1. vyd. [Jaroměř: Zdeněk Hovorka], 2004. 275 s. ISBN 80-239-4503-3.

 

Památník Sokola Jaroměřského 2./6.1862-2./8.1903: vydaný v den slavnostního otevření vlastní tělocvičny. V Jaroměři: Nákladem Tělocvičné jednoty "Sokol", 1903, 67 s.

 

ČERNÝ, František. Divadelní život v Jaroměři v letech 1819-1918: (čtení o tom, co dávalo divadlo občanům středně velkých českých měst). Vyd. 1. Praha: Academia, 2003. 397 s. ISBN 80-200-1074-2.

 

ČERNÝ, F., ed. Pamětní list o třicetiletém působení dramatického odboru Sokola Vrchlický v Jaroměři. V Jaroměři: [nákl.vl.], 1932. 65, [I] s.

 

ČERNÝ, František. Sto osmdesát let ochotnického divadla v Jaroměři. In: Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři. Městská knihovna. Jaroměř: Městská knihovna v Jaroměři, [1996]- .

 

VĚTVIČKA, Ada, ed. Pamětní list: [120 let divadla v Jaroměři: 1819-1939. V Jaroměři: Dramatický odbor Sokola Vrchlický, 1939. 30, [II] s.

 

14O let divadla v Jaroměři 1819-1959. Jaroměř: Závodní klub Mír, divadelní soubor Vrchlický, 1959.

 

 

Autor: Jan Purkert

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

devětmínusdva=