enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Městské divadlo

Lorenzo Sacchetti

alias Schauspielhaus
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1832 | otevření
Divadlo zbudované podle návrhu italského jevištního výtvarníka a architekta Lorenza Sacchetiho mělo kapacitu 650–800 diváků, otevřelo se v prosinci 1832. Dlouho tu působily převážně německé divadelní společnosti, ale už v první sezóně 1832–1833 se hrálo i česky.
(zobrazit)1863 | rekonstrukce
V roce 1863 proběhly rozsáhlejší stavební úpravy divadla a v roce 1867 se budova rozšířila o zakoupený sousední dům. Po českém vítězství v obecních volbách v roce 1868 dostala divadlo zadáno na šest let výhradně pro česká představení společnost, vedená Pavlem Švandou ze Semčic. Němci založený spolek Deutscher Theaterverein si pohotově vystavěl v letech 1868–1869 nákladem 170 000 zlatých vlastní divadlo podle plánů pražského architekta Josefa Niklase s kapacitou 875–1 000 diváků.
(zobrazit)1902 | uzavření

lidé

(zobrazit)Lorenzo Sacchetti |hlavní architekt

Lorenzo Sacchetti byl typickým představitelem starého barokního a klasicistního divadelního výtvarnictví. Jeho výtvarné dílo je tématicky velice široké, zahrnuje jednak kresby střídmých klasických architektur i neskutečných monumentálních paláců, přehnaně romantické přírodní motivy i realistické krajiny. Jeho výtvarný projev na divadelních dekoracích je velmi výrazný, s dramatickým střídáním světlých a temných ploch.

 

 

"Celkový názor L. Sacchettiho na styl divadelního malířství poznáme nejlépe z jeho dvojjazyčné italsko-německé publikace Fasslischer Unterricht in den Anfangsgrůnden der Theater-Mahlerei (Snadno pochopitelné vyu­čování začátkům divadelního malířství). Tento Sacchettiho úvod do divadelního malířství vyšel v Praze 1830 a autor se na něm podepisuje jako „malíř divadelních dekorací v Praze". Z útlé knížky je zřejmé, že autor, žák Bibienů, pokládá za bezpodmínečné studium geometrie a architektury podle italských pramenů, kresbu řeckých a římských staveb, znalost renesančních děl Serlia a Palladia i schopnost malovat paláce a kostely podle skutečnosti. Dále je podle Sacchettiho třeba studovat perspektivu, správné efektní osvětlení apod. Vše má být překvapivé a velkolepé. Až potud je Sacchetti typickým potomkem staré barokní a klasicistické perspektivářské školy. Modernější prvky, hlavně romantické, se objevují v těch místech knížky, kde malíř mluví o nutnosti malovat skutečné krajiny, krásné stromy, anglické zahrady a v jejich okolí romantické louky a vísky, pohoří, strmé skály apod. Sacchetti požaduje také souhlas dekorací s historickou situací děje hry a nabádá ke studiu architektur egyptských, čínských, perských, arabských, amerických apod. Jen po rozsáhlé přípravě unikne divadelní malíř, jak píše Sacchetti, výtce, že je mazalem, a uzavře svou životní pouť jako užitečný člen společnosti.
V žádném případě Sacchetti na scéně nesnáší, a to ani v bajce, skutečné látkové drapérie. Jednou je na scéně dokonce někde viděl a nabyl přesvědčení, že v tom případě divadelní malíř klesá na úroveň čalouníka. L. Sacchetti byl tedy důsledným zastáncem malované scény a jiné dekorační postupy pokládal za absurdní."

 

In: Bartoš  Jaroslav a Černý, František, ed. Dějiny českého divadla. 2. [díl], Národní obrození. Praha, 1969  p. 176

Více divadel

historie

První zmínky o divadelní aktivitě v Plzni se datují ke konci 18. století, kdy byla pořádána představení v hostinci „U bílé růže“ na náměstí. Dále se hrálo německy U zlatého orla, U arcivévody, U Říhů a ve Velkém sále radnice. První ochotnické představení v češtině, o němž jsme zpraveni, se uskutečnilo v roce 1818 díky iniciativě gymnaziálního učitele J. V. Sedláčka ve Velkém sále radnice. V sezóně 1829—30 zde hrál s Hilmarovou společností i J. K. Tyl.

V roce 1828 se zde purkmistrem stal Martin Kopecký, který ve funkci rozvíjel záměr zvelebit město na evropskou úroveň. Nechal bourat středověké hradby a doufal ve využití vodních pramenů pro lázeňství. Mezi nezbytnosti zajišťující tuto vizi patřilo i divadlo. Proto pro něj purkmistr začal hledat vhodné místo. Vhodným adeptem se nejprve zdál obecní dům „Stift“, položený mezi radnicí a kostelem svatého Bartoloměje, ale poté co adaptace započala, se tento objekt ukázal jako nevhodný a byl následně v roce 1829 zbourán. V tomto období měla Plzeň méně než 10 000 obyvatel, avšak počala se rozrůstat a město se vymaňovalo ze sevření středověkých hradeb. Díky tomu se uvolnil i prostor na konci dnešní Riegrovy ulice na místě u Slepé brány, kde bylo nové divadlo nakonec umístěno. Stavbu prováděl městský stavitel a zeměměřič František Filaus podle projektu Lorenza Sachettiho, který byl také malířem dekorací pro Stavovské divadlo.

Stavba byla financována ze sbírek a z finančních darů měšťanů, s participací města. Jednotliví měšťané se zavázali k dodávkám stavebního materiálu. Z těchto zdrojů byly postaveny zdi až ke střeše, ale nedostatek prostředků neposkytoval optimistickou perspektivu završení stavby. Purkmistr Kopecký proto vyjednal s právovárečnými měšťany dohodu, že stavbu a její další financování převezmou. Interiéry byly  financovány ve výši 24 000 zlatých konvenční měny. Dolšlo k převzetí správy a provozu divadla. Celá dohoda byla posvěcena zemskou vládou. Slavnostní otevření divadla se konalo 12. listopadu 1832.

První Městské divadlo v Plzni se nacházelo na rohu Riegrovy ulice a Sadů Pětatřicátníků. Bylo postaveno v klasicistním stylu s výrazovými prostředky klasického dórského stylu. Mělo kapacitu pro 650 až 800 diváků a ačkoliv bylo malé, bylo podle dobových zpráv zároveň na tehdejší poměry velmi reprezentativní. Jeho severní vstupní průčelí bylo obráceno do dnešní Riegrovy ulice a bylo sevřené dvěma masivními pilastry s bosáží. Hmota průčelí mezi nimi byla prolomena předsíní, vyvýšenou o pět schodů, za dvěma kanelovanými monumentálními dórskými sloupy. Ty byly završené kladím s vlysem s triglyfy a trojúhelným štítem, jež neslo nápis „Seria est vita hilaris est ars“ (Život je vážný, ale umění je radostné). V předsíni se nacházely tři vchody, z nich prostření byl ozdoben nadpražní římsou a ornamentem vějířovitého tvaru. Vedlejší hladká fasáda divadla zakončená dórským vlysem s triglyfy a římsou byla také sevřena dvěma vnějšími pilastry a dalšími dvěma, které dělila od těch vnějších okenní osa. Prostor ve středním poli mezi vnitřními pilíři zaplnily tři okna s frontony.

Za vestibulem byly tři vchody, z nichž dva vedly do míst v parteru. Vchody zevnitř hlediště svíraly velkou lóži, kam vedl střední třetí vchod. Hlediště mělo čtvercový půdorys o straně 13,2 m s půlkruhovou zadní stěnou. Za řadami sedadel v parteru se nacházelo 5 lóží a nad nimi galerie v prvním a druhém pořadí. Stěny sálu byly vyzdobeny malbami Lorenza Sachettiho, který zhotovil také značné množství původních dekorací. Sál byl osvětlen lustrem s 24 argandovými lampami.  Jeviště i s orchestřiště mělo 17,06 m do hloubky a 13,2 do šířky. Na jevišti bylo 5 řad kulis vzdálených od sebe asi 2 metry. Divadlo byla vytápěno dvěma kamny -  na jevišti a v hledišti, což způsobovalo, že divákům blízko kamen bylo nesnesitelné horko a těm dále značná zima. Dvě místnosti ve vedlejším domě byly pronajaty jako šatny. Za divadlem byl dvůr, ve kterém bylo vybudováno skladiště.

V divadle se hrálo většinou německy. Výjimku tvořila produkce češkých ochotnických souborů. V roce 1833 zde zhlédl slavnostní představení i císař František. Provozovatelem divadla bylo nejprve právovárečné měšťanstvo, ale práva byly v roce 1857 opět převedeny na město. Stalo se tak poté, co mezi oběma stranami vyvstaly rozpory ohledně zadávání sezón různým ředitelům divadelních společností, načež městem byli do divadla dosazováni intendanti. Městská rada v roce 1863 rozhodla, že by se divadlo po 30 letech provozu bez stavebních úprav, mělo rekonstruovat.  Pod dohledem stavitele Václava Daniela byly opraveny nepohodlné schody do lóží a galerii. Nyní dva postranní vchody ve vstupním průčelí vedly na schodiště do prvního vlevo a druhého pořadí vpravo. Střední vchod vedl do přízemí hlediště. Za vchodem byl zřízen vestibul 5,6 široký a přes 3,7 metrů dlouhý se stropem členěným do šesti kazet. V prvním patře nad vestibulem byl zřízen salónek s bufetem a v druhém patře skladiště. V suterénu pod ním byly kamna, ze kterých vedly teplovody do hlediště. Hlediště bylo rozšířeno o šířku orchestřiště, které se přesunulo dále do dosavadní jevištní části. První pořadí nesené osmi litinovými sloupky bylo nyní tvořeno devíti lóžemi oddělenými přepážkami. V druhém pořadí byly dalších devět lóží a za nimi dvě řady sedadel a dále galerie s místy na stání. Portál proscénia byl vyzděn místo dosavadní dřevěné konstrukce s plátnem. Nyní mělo portálové zrcadlo 7 metrů na šířku a 8 na výšku. Divadlo také dostalo novou oponu, která byla reprodukcí obrazu Guida Reniho Phoebus a Aurora a kterou namaloval František Sequens.   

Obec v roce 1867 přikoupila vedlejší dům pro potřeby divadelního zázemí. V roce 1868 zvítězili Češi v komunálních volbách a s většinou na radnici pronajali městské divadlo Pavlu Švandovi ze Semčic na 6 let. Tím zbavili německé etnikum jejich divadla a ti odpověděli utvořením spolku Deutscher Theaterverein, který si vystavěl své vlastní divadlo v Goethově ulici.

Menší úpravy v městském divadle proběhly v letech 1869 a 1887. V nich byla středová lóže v parteru rozdělena středovým vchodem a zřízen nouzový východ z chodby, který ústil v rustikovaném pilastru vedlejší fasády. V roce 1887 byly v hledišti zamalovány malby Lorenza Sacchetiho. Jejich místo zaujaly dvě štukem orámovaná pole.  První kopírující šířku orchestřiště obsahovalo dlouhý obdélník s kruhovým medailónem ve středu. Dva čtverce pod ním a nad ním byly ozdobeny paletou (reprezentací malířství) a globusem a knihou (reprezentací vědy). Druhá vymezená počátkem zakřivení balkonu a orchestřištěm nesla ve svém středu elipsovitý medailon a byla orámována girlandami.  

Na konci 19. století již měla Plzeň pětkrát více obyvatel nežli na jeho počátku, a tak toto divadlo přestalo stačit reprezentativním nárokům či nárokům na pohodlí, technické vybavení, prostor i hygienu. Nepotřebné staré divadlo bylo zbouráno v roce 1902 po otevření reprezentativní divadelní budovy podle projektu Antonína Balšánka. Na jeho místě dnes stojí budova Obchodní a živnostenské komory (nynější budova Západočeské university v Plzni).

 

Prameny a literatura:

 

ŠTĚPÁNEK, Vladimír. 90 let stálého českého divadla v Plzni. 1. vyd. V Plzni: Krajské nakladatelství, [1955]. 51 s., [16] s. obr. příl.

PORT, Jan. O budově starého plzeňského divadla. In: Plzeňsko: list pro národopis a ochranu památek. Plzeň: Kroužek přátel starožitností, X, 1928.  1919-1936,1992-[1998].

VIKTORA, Viktor a FICTUMOVÁ, Zdeňka. Divadelní tradice Plzně od 19. století do současnosti: Průvodce výstavou. Plzeň: Státní vědecká knihovna, 1983. 32 s.

Kultura, historie a současnost Plzně: referáty přednesené na konferenci k 700. výročí založení Plzně v sekci literární a jazykové: Plzeň 3.-4. května 1995. Vyd. 1. Plzeň: Západočeská univerzita, Pedagogická fakulta, 1996. 180 s.

FILAUS, Frantz. Pilsens Schauspielhaus. S. 29 – In: Uiber die günstigen Verhältnisse der k. Kreisstadt Pilsen im Königreiche Böhmen. Praha, 1837 Dostupné z: https://books.google.sk/books/about/Pilsens_g%C3%BCnstige_Verh%C3%A4ltnisse_u_dessen.html?id=OP2omwEACAAJ&redir_esc=y
 

MAZNÝ, Petr et al. Plzeň 1880-1935. Vyd. 1. Plzeň: Petr Flachs, 1999. 113 s. Starý most. ISBN 80-238-4630-2.

SCHIEBL, Jaroslav. České divadlo v Plzni. V Plzni: J. Schiebl, 1902. 88 s.

 

 

Autor: Jan Purkert

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

šestmínustři=