Před postavením funkcionalistického divadla podle návrhu Kamila Roškota v roce 1936 byla stoletá divadelní tradice v Ústí nad Orlicí svázána se hospodou Dolnice, která byla transformována v roce 1894 na hotel Friml, v jehož sále v prvním patře hráli ochotníci až do roku 1918 a poté od roku 1921 v sále v přístavbě k hotelu Friml. Působili tedy v průběhu času ve třech různých sálech v té samé lokaci.

První zmínky o divadle v Ústí nad Orlicí se datují ke konci 18. století. Z této doby se zčásti dochovalo torso divadelní hry Akádské zrcadlo i s jejím obsazením. V roce 1816 si zřídil lékárník Andres jeviště ve svém domě na náměstí, kde se pořádaly koncerty a hrály české hry zadarmo pro měšťany. Sál se nacházel v prvním poschodí zadní části domu. V sále se nacházelo dřevěné jeviště natřené šedě. Na něj byl nasazen jevištní portál, jehož vzhled imitoval mramor a nad jevištním otvorem byl vyveden černý nápis „Umění a vlasti“ na desce s bílým pozadím. Na zadní straně jeviště byl namalován les. Před ním se nacházel i prostor pro orchestr. Rekvizity a scenérie byly uschovávány na půdě.  V hledišti se nacházela sklápěcí sedadla. V divadle se hrálo pouze česky, neboť jeho zřizovatel lékárník Anders byl vášnivým vlastencem. Dobové zprávy však o divadle po roce 1818 mlčí, byť je pravděpodobné, že se hrálo až do roku 1825, kdy lékárník Anders zemřel. Z pozdější doby se také dochovala zmínka o uvedení frašky Vyhrané panství od Františka Josefa Reymana v roce 1829, která byla díky učiteli Felixi Paukertovi uvedena ve staré škole. Tam byla vyprázdněna jedna světnice a s pomocí dekorací z Andersova divadla sehráno jedno představení.

V roce 1835 vznikla Divadelní společnost města Oustí z iniciativy Josefa Víška a kruhu mladých ochotníků. Ta si podala 1. prosince téhož roku žádost o povolení k pořádání divadelních her v češtině k městskému magistrátu s tím, že výnos z představení by šel ústavu chudých. Následujícího roku začali používat sál hostince Dolnice. Ten se nacházel při patě svahu ulice Velké Hamry, která dále vedla přímo na náměstí. Nejstarší zmínky o tomto hostinci se datují k roku 1714, kdy byla předchozí chalupa s kovárnou přestavěna na hospodu, kde se čepovalo pivo a pálenka. Říkalo se jí dolní hospoda oproti horní v budově radnice, což se časem zkrátilo na Dolnice.

Bylo tam přeneseno jeviště z Andersovy lékárny a o tři roky později v roce bylo pořízeno nové za 398 zlatých a 51 krejcarů. Divadlo bylo vymalováno malířem Hartmanem za částku 154 zlatých, které mu ochotníci spláceli ze zisku z představení až do roku 1844. Jednalo se o divadelní sál s mírně převýšeným jevištěm, v jehož levé straně portálu byla tapetová dvířka na jeviště. Za jevištěm se nacházel pokoj, který byl také používán jako šatna pro herce. Úzké orchestřiště oddělovalo hlediště s řadami lavic, na jehož druhém konci byla malá galerie vedle dveří do sálu na jedné straně a nakloněné pódium se zábradlím pro stojící diváky na straně druhé. Sál byl osvětlován pomocí dvou visacích olejových lamp s reflektorem, každá na protilehlé postranní stěně. Scéna byla vybavena oponou znázorňující Herkulovy lázně v Mehadii. Ochotnické divadlo po nějaký čas vzkvétalo, avšak na počátku 50. let 19. stol. souhrou okolností společnost zanikla a v roce 1855 veškerá ochotnická divadelní činnost na následujících pět let utichla.

V roce 1861 bylo divadlo při přestavbě hostince rozšířeno o prostor předchozí šatny, která byla proměněna na jeviště se stálým podiem za 30 zlatých. Nyní měl sál celkovou kapacitu 120 míst s 10 řadami sedadel, rozdělených na tři kategorie s rozdílnými cenami pro diváky. Využívali jej ochotníci z řad studentů. Vedle divadelních představení se zde i konaly koncerty a schůze Cecilské hudební jednoty či taneční zábavy a plesy. Vedle toho se zde působily i kočovné divadelní společnosti.

Roku 1876 bylo jeviště znova rozšířeno směrem do sálu podle návrhu ochotníka Svaty. Jevištní portál bylo možné rozebrat, což se dělo, když se konaly plesy a taneční zábavy. Protože to bylo technicky značně náročné, některé hry se předváděly pouze na menším jevišti a časem se přestal portál vůbec využívat. Měl šedou barvu a na obou jeho stranách se nacházely v rozích tapetové dveře na jeviště a vedle nich byli na portále namalováni Karel IV. vlevo a Jiří z Poděbrad vpravo. Oponu s názvem Libušino proroctví namaloval Jarolím Štantejský. Sál se stal centrem nejen ochotnického divadla, ale i společenského života ve městě. S rozvojem města však přestávala jeho kapacita stačit. Poté, co budovu odkoupil František Friml,  proběhla v roce 1894 stavba nové hotelové budovy s restaurací a sálem v novorenesančním stylu, tehdy největší ve městě. Budova i sál do té doby nebyly dlouho opravovány a nový majitel strhl prakticky celou bývalou stavbu. Práce řídil zednický mistr Schüler.  

Hlavní vchod do hotelu se nacházel na jeho rohu. Vpravo od něj se nacházel salónek a nalevo restaurační místnost. Z hlavního vchodu vedlo schodiště do prvního patra, kde se nacházel sál přizpůsobený pro hudební a divadelní produkce a taneční potřeby včetně plesů. Vedle toho v dalších salonech zasedávaly různé místní spolky. V sále se nacházelo pódium 7,97 metrů hluboké a 5,26 metrů široké a převýšené o téměř 1 metr, které si ochotníci v průběhu roku 1895 proměnili v jeviště a zařídili si jej. K sálu přiléhala malá šatna, která sloužila zároveň jako skladiště a která měla vchody do sálu a na jeviště po několika schodech. Jevištní výpravu namaloval místní malíř a člen spolku Jan Křtitel Kunstovný. Byla používána i figurální opona  s bohyní Thálií namalovaná Josefem Lindhartem. Nový sál byl slavnostně otevřen 15. 4. 1895 koncertem, přednáškou starosty Fr. Viceny a hrou Z české domácnosti od K. Pippicha.

Galerie v sále byla při představeních vyhrazena až do roku 1915 členům spolku a hostům, což vyvolávalo jistou nevraživost. Sál byl rozdělen na tři kategorie sedadel, jejichž vstupné bylo odstupňováno od 40 krejcarů po 20, a zbývající místa na stání byla k dispozici za 10 krejcarů. Od počátku třetina z výtěžku představení měla jít do spolkové pokladny a zbylé dvě třetiny na dobročinné účely.

Divadelní ochotníci se na valné hromadě 5. srpna 1896 transformovali na „Spolek divadelních ochotníků Vicena“. Poté, co byly stanovy spolku schváleny místodržitelským výnosem 27. září 1896, zahájil spolek následující den svou činnost dramatem Vina od J. Hilberta. V roce 1908 zde byla zavedena elektřina a představení tak mohla být osvětlována elektrickými žárovkami. V roce 1909 byla scéna vybavena dalším elektrickým zařízením s reostaty a barevnými žárovkami, takže hry mohly být nasvěcovány v rudimentární formě světelného designu. Před první světovou válkou byl zřízen fond Julia Kociána na zřízení nového divadla, do kterého měla směřovat čtvrtina výtěžku z každého představení.

Ačkoliv mnoho členů spolku bylo v průběhu první světové války odveleno na frontu a činnost spolku na počátku války utichla, v průběhu roku 1915 se uskutečnilo několik představení, která se setkala se značným úspěchem a jejichž výnos byl věnován válečným sirotkům a fondu Jaroslava Kociána. Na konci války ovšem tehdejší majitel Jaroslav Friml obdržel koncesi na biograf a vypověděl ochotníky na jaře roku 1918 ze sálu, který nechal přestavět na kino s kapacitou až 240 sedadel v přízemí a 20 na galerii. Na galerii umístil promítací kabinu a na bývalý jevištní portál umístil promítací desku. V květnu 1918 proběhla kolaudace sálu. Ochotníci si museli své divadelní vybavení uskladnit v továrně Josefa Kučery a hledat si náhradu za ztracené působiště.

Pomoc jim nabídli členové zdejšího Orla, kteří jim poskytli prostory v Katolickém domě, kam si ochotníci přenesli i kulisy. Protože však dům sloužil nejen Orlu a nyní ochotníkům, ale i dalším aktivitám různých katolických spolků, nebylo v něm pro divadelní zázemí mnoho místa. Množství rekvizit a garderobiéry proto byla uložena v soukromém bytě. Protože řešení bylo viditelně provisorní, členové spolku Vicena s dalšími podporovateli založili v roce Družstvo pro postavení divadla, který dostal do správy fond Jaroslava Kociána. Zisk z většiny jimi pořádaných kulturních akcí byl věnován jeho fondu. Hlavním cílem se stala stavba vlastní divadelní budovy.

Rozkvět aktivit ochotníků v Katolickém domě podnítil majitele hotelu Friml, aby jednal již v roce 1919 se spolkem Vicena o stavbě nové scény. Po dohodě s divadelníky si zažádal 7. 7. 1921, aby mu okresní politická správa schválila přístavbu divadelního sálu se zázemím a samostatným vchodem ke stávající budově hotelu při úpatí kopce podle plánů stavitele Františka Tošovského. Práce vykonávali ochotníci zčásti svépomocí. Nové divadlo bylo otevřeno 30. října 1921 slavností, která začala valnou hromadou Viceny s účastí dalších spolků. Večer se konala akademie, kde vystupovaly spolky Lukes a Volné orchestrální sdružení. Následovalo uvedení hry Poutník od Karla Maška. 17. a 18. Listopadu pak byla uvedena hra Pan Johanes od A. Jiráska jako slavnostní otevření sálu.

Hlavní fasáda přístavku se nacházela dále od hlavního vchodu směrem ke kopci a náměstí za fasádou s okny restaurace v přízemí artikulovaném bosáží členěná třemi kanelovanými pilíři. Jeviště vevnitř mělo 8 m na šířku, 11 m na délku a 9 m na výšku. Napravo od něj se nalézala šatna a toalety a pod podlahou jeviště byly skladovány rekvizity. I vybavení sálu si zařídili ochotníci sami, pouze dekorace byly vyrobeny v Petránkově ateliéru v Praze. Protipožární bezpečnost zajišťovalo také to, že všechny dveře se otevíraly ven a jeviště nebylo obloženo dřevem ani hořlavými látkami. Celkové náklady ochotníků se vyšplhaly na 60 000 korun.

Ačkoliv zde bylo jeviště mnohem větší než v Domě katolických spolků, stále ještě nebylo pro divadelníky dostatečné a při některých náročnějších hrách byly hotelové pokoje či propadliště využívány jako šatny. Ochotníci a Družstvo pro postavení divadla pracovali na tom, aby vnikla nová divadelní budova také proto, že se museli přizpůsobovat provozu kina a dalších kulturních akcí, pro které si majitel prostoru vybíral výhodné termíny. Sál vedle kina hostil přednášky, schůze, taneční hodiny a plesy, vedle ochotníků ze spolku Vicena byl využíván  i dělnickým spolkem Sršeň a kočovnými společnostmi. Značná část zkoušení se neodehrávala na jevišti, ale v šatnách. Nové elektrické osvětlení sem bylo zavedeno v roce 1922.

První desetiletí v nové republice ochotníci organizovali různé slavnosti, jejichž výnos šel na fond divadla, který by značné aktivitě spolku poskytl útočiště. Již v první půlce dvacátých let ochotníci jednali o místě pro novou stavbu.  V roce 1925 poprvé uspořádali Staročeskou ousteckou pouť, ve které se hlavní náměstí zaplnilo podomácku vyrobenými atrakcemi. Úspěch tohoto počinu s 3500 platícími návštěvníky vynesl 33 119 Kč na stavbu nového divadla. Další počin, loterie uspořádaná v roce 1926, vynesla dalších 7906 Kč.

V sále továrny Hernych a spol. bylo provozováno kino Zdar a zisk z promítání byl také věnován divadlu.  V roce 1936 dosáhli divadelníci svého cíle, když bylo otevřeno nové divadlo podle plánů architekta Kamila Roškota. Poslední představení Ať nás nevykradou v přístavbě hotelu Friml spolek odehrál 25. srpna 1936. Prostor byl poté užíván jak k promítání filmů, tak různým společenským akcím včetně tanečních. V roce 1969 byl z bezpečnostních důvodů uzavřen a on té doby nevyužíván chátral podobně jako restaurace. Sál i celá budova hotelu pak byly zbourány v 80. letech 20 století.

Prameny a literatura:

JAVORIN, Alfred. Divadla a divadelní sály v českých krajích : 1. díl, Divadla. Praha: Umění lidu, 1949. Str. 299

SEDLÁČEK, Pavel: 50 let divadla v Ústí nad Orlicí - 1936-1986. Ústí nad Orlicí, Okr. knihovna 1986, s. 9-25.

DUŠEK, Radim, ed. Ústí nad Orlicí v pamětech ochotnického divadla, počátky spolku "Vicena" a osobnost Jana Mazánka, čestného občana města. Vyd. 1. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2010. 487 s. ISBN 978-80-7405-116-6.

Památník ústeckého divadelnictví: 1836-1936. V Ústí nad Orlicí: Družstvo pro postavení divadla v Ústí nad Orlicí, 1936. 88 stran.

Almanach divadelního souboru Jednotného závodního klubu ROH Vicena Ústí nad Orlicí: 1896 - 1976. 1976. Ústí nad Orlicí: Jednotný závodní klub ROH, 32 s.

SEDLÁČEK, Pavel. Divadelní soubor Vicena: Almanach, dodatek 1996 - 2006. 2006. Vyd. 1. Ústí nad Orlicí: Občanské sdružení Divadelní soubor Vicena Ústí nad Orlicí, 60 s.

NYGRÍN, Jindřich.  230 let starobylé hospody "Dolnice", nyní hotel Friml, strojopis, 6 s., MěM ÚO, f. Jindřich Nygrín, kart. 1, sign. D4725.

Autor: Jan Purkert