enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Pašijový dům

Jakub Stabernak

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1892 | stavba

Na podzim roku 1892 byly vykopány základy a na jaře příštího roku se započalo se stavbou. Byla to dřevěná budova s 32 vchody pro 1500 sedících a 500 stojících diváků, která měla jeviště s několika galeriemi, elektrické osvětlení až pro 300 účinkujících, třicetičlenný ženský pěvecký sbor a varhany. Představitelé hlavních rolí, které bývaly dědičné, se přes rok neholili a nestříhali. Představení trvalo 5 hodin, hrál se Starý i Nový zákon.  (in: DbČAD)


(zobrazit)25.6.1893 | otevření
Divadlo bylo slavnostně otevřeno 25. června 1893. Budovu projektoval stavitel Jakub Stabernak z Českých Budějovic a stavitel František Ulhnann, tesař z Hořic. Malby provedl vídeňský malíř Žalud.
(zobrazit)1948 | uzavření

Po komunistickém převratu další představení zakázána, chátrající Pašijový dům zbořen v 60. letech.


lidé

(zobrazit)Jakub Stabernak |hlavní architekt
Stavitel kostela Svaté rodiny v Českých Budějovicích

historie

První dochovaná zmínka o provozování pašijových her v Hořicích na Šumavě (německy Höritz) se váže k roku 1816. Tkalec Paul Gröllhesl  sepsal text pašijí, ve kterém využil mnohé z románu Velký život našeho pána Ježíše Krista napsaného kapucínem Martinem z Kochemu.  Text byl členěn do deseti obrazů, které Gröllhesl  secvičil se čtrnácti herci. Tradice se udržela a byla hluboce proměněna, když byla v 80. letech 19. století objevena Josefem Johannem Ammanem, profesorem němčiny na gymnáziu v Českém Krumlově.  Přepsal text pašijí bez nároku na honorář ve více monumentálním stylu.

 

Pro představení nového textu se snažil zbudovat novou divadelní budovu. Podle jeho plánu měly být prostředky získány veřejnou sbírkou a dobrovolnou prací hořických rolníků. Tiskem se veřejnost dozvěděla o přípravách pašijových her a o jejich provozování projevil zájem spolek Deutscher  Böhmerwaldbund. Ten byl založený roku 1884 a jeho náplní byla péče o národně společenský, hospodářský a kulturní život německého etnika na Šumavě.  Později se jeho členská základna rozrostla až na 42 tisíc členů.  Zanedlouho 25. 9. 1892 uzavřel smlouvu s obecní radou v Hořicích a stal se fakticky majitelem autorských práv na pašijové hry, převzal jejich režii a zavázal se masivně investovat do stavby nové budovy a jejího vybavení za pomocí půjček od měšťanů a podnikatelů v regionu.  Na druhé straně se místní zavázali k tomu, že obstarají dostatečný počet herců, stavební materiál a místo.

 

Jako vhodné místo pro dějiště her byla vybrána obecní půda ve svažitém terénu pod vrchem Randelsberg v nedávno kultivovaném přírodním parku. Spolek zadal vypracování plánů staviteli Jakobu Stabernakovi z Českých Budějovic.  Slavnost položení základního kamene se odehrálo již v říjnu 1892 a ihned poté se začalo s výkopovými prácemi. Stavbu vedl stavitel František Ulhnann, tesař z Hořic.

 

Josef Johann Amman mezitím organizoval místní obyvatele, aby se stali herci znovuobjevené tradice. Následující rok převzal režii profesionální režisér Ludwig Deutsch. Práce na stavbě byly skončeny v červnu roku 1893. Spolek financoval divadlo a jeho vybavení sumou 75 000 zlatých pomocí půjček zvláště od  českobudějovických měšťanů. Slavnostní otevření nové budovy se uskutečnilo 25. června 1893.

 

Budova se nacházela na úpatí Hořické hory. Vedla k ní od města třída pašijových her.  Byla ze dřeva kromě žulových základů jeviště a zdi, jež oddělovala jeviště od hlediště, s rozměry 16 metrů na šířku a celých 80 metrů na délku.  Byla rozčleněna do tří oddílů, každý se sedlovou střechou. Nejníže položená byla nejvíce převýšená jevištní část s výškou 20 metrů, následovala nízká střední část s hledištěm. Pro elevaci v hledišti tak byl využit klon svahu směrem k jevišti. Původně byly přistavěny k zadní části hlediště na druhé straně budovy dvě vyhlídkové věže zastřešené jehlancovými střechami na štíhlých trámech. Po prvním roce provozu však bylo hlediště rozšířeno o třetí převýšenou část, které věže ustoupily.  Nyní se kapacita hlediště zvýšila z 1 000 diváků na 1 500 míst k sezení  a dalších 500 na stání. Strohé hladké fasády byly prolomeny v hledištní části pouze 16 vchody po každé straně. Pouze fasáda zadní jevištní části obrácená k městečku měla složitější podobu.   Díky sklonu terénu zde byl obnažen suterén, v jehož prostoru vedlo vnější dvouramenné schodiště ke vchodu s verandou, ze které vedl vchod do přízemí jeviště. První patro fasády zdobil kříž s Arma Christi vysoký 5 metrů a nad ním nápis ze dřeva „Passions – spielhaus“ zasazený do stuhy.  Na obou bočních stranách jevištní části byla ještě menší schodiště na jeviště.    

 

Hlediště bylo vybaveno více reprezentativněji nežli strohý exteriér. Nejdražší sedadla v jeho nejexkluzivnější sekci byla potažena sametem a za nimi byly obyčejné lavice na sezení a dále místa ke stání.  Sál se středovou uličkou bylo vybaven elektrickými křišťálovými lustry. Zapuštěné orchestřiště sloužilo pro 30 hudebníků a po straně byly umístěny varhany s elektrickým pohonem.   Jeviště bylo 16 metrů široké a 24 metrů hluboké s provazištěm s několika galeriemi. Malby i oponu namaloval vídeňský malíř Franz Schallud. Budova byla také vybavena svou vlastní elektrárnou se světelným parkem.  Divadlo bylo vybaveno provazištěm pro výměnu mnoha opon. Kulisy i kostýmy byly objednány z Vídně.

 

Spolek také oslovil Karla Landsteinera, aby upravil hru, neboť pro vkus členů spolku byla příliš lidová. Tato nová verze také byla schválena budějovickou konsistoří. Byla poté v divadle používána od roku 1895. Mezi spolkem a původním iniciátorem her Ammanem kvůli tomu došlo k dlouhému soudnímu sporu. 

 

V roce 1892 byla otevřena do Hořic železniční dráha z Českých Budějovic, což radikálně vylepšilo dostupnost divadla a umožnilo přetvořit lokální tradici v úspěšný komerční podnik. Kolem něj pak vyrostlo malé sezónní odvětví turistické lokální ekonomiky, podpořené restauracemi, ubytovacími službami a prodejem suvenýrů, devocionálií a náboženských textů, fotografií, odznáčků apod. V okolí divadla bylo také v parku mnoho stánků s občerstvením. Hry získaly také v průběhu času značný věhlas. Divadlo se hrálo každou sobotu a neděli v sezóně od května do září. Také inscenace pětihodinového představení zahrnovala vystupování až 300 amatérských účinkujících s 50 textovými rolemi a třicetičlenným pěveckým sborem, které vedli umělečtí profesionálové.   Dopolední část zahrnovala scény ze Starého Zákona a některé scény z Nového zákona.  Odpoledne bylo zobrazováno vlastní ukřižování Ježíše Krista trvající tři a půl hodiny.

 

Po opadnutí počátečního zájmu se konaly hry od roku 1898 každých pět let a účast na nich byla značná. Po úspěšném roce 1912 přerušila tradici první světová válka. Obec koupila od spolku Deutscher  Böhmerwaldbund pašijové hry s budovou a vybavením dne 24. 9. 1922 za 25 tisíc korun.  21. května 1923 byly hry obnoveny, tentokrát v intervalu tří let. Zpočátku se setkaly s výrazným úspěchem. Ve třicátých letech dopady hospodářské krize zredukovaly návštěvnost na polovinu a poslední hry proběhly v roce 1936. Poté, co byly Hořice přivtěleny do nacistického Německa, nechal pověřenec NSDAP pro kulturu přestavět jeviště, aby zde byla uváděna hra "Saat und Ernte" od Hanse Multerera.  Po několika málo uvedeních, které se setkaly s malou návštěvností, byla budova využívána Wehrmachtem jako skladiště.

 

Po druhé světové válce byla vetšina německymluvícího obyvatelsva Hořic odsunuta a čeští osadníci se pokusili navázat na tradici her v českém překladu. V roce 1947 obnovili tradici, kterou opakovali i následujícím roce. Divadlo v průběhu své existence nebylo nijak přestavováno kromě udržbových prací. Nyní se však zřítila zadní část hlediště pod vahou sněhu a budova se tak fakticky o 20 metrů zkrátila.  Po komunistickém převratu ale bylo další provozování hry zakázáno a zchátralá budova divadla byla předána místnímu JZD, který ji používal jako sklad. V roce 1966 byly její zchátralé zbytky úplně zbourány.

 

V roce 1990 byla založena Společnost pro obnovu pašijových her a v roce 1993 byly pašijové hry obnoveny v českém zkráceném rozsahu pod vedením režiséra Jihočeského divadla Antonína Bašty.

 

Zdroje a literatura:

 

DOLNÍČKOVÁ, Markéta. Z hospody do nóbl Spielhausu aneb Pašije v Hořicích na Šumavě.  Divadelní revue. Praha: Academia, 1990- . ISSN 0862-5409. Roč. 08, č. 3.

 

JAVORIN, Alfred. Divadla a divadelní sály v českých krajích : 1. díl, Divadla. Praha: Umění lidu, 1949. Str. 60 – 61

 

SCHMIDT, Valentin Franz. Höritz im Böhmerwalde. Budweis: Deutscher Böhmerwaldbund, 1923. 15 s.

 

PALKOVIČ, Jan a JANOUŠEK, Ivo. 200 let hořických pašijových her = 200 Jahre Höritzer Passionsspiele. [Benešov nad Černou]: Foto Mida nakladatelství pro Městské divadlo Český Krumlov o.p.s., 2016. 202 stran. ISBN 978-80-87445-05-1.

 

JANOUŠEK, Bohumír. Pašijové hry v Hořicích na Šumavě; Průvodce historickými památkami od Českých Budějovic k prameni Vltavy. 1. vyd. Praha: Zemský cizinecký svaz, 1948. 34, [2] s.

 

Höritzer Passions-Spiele: große dramatische Darstellung des Südenfalles der ersten Menschen im Paradiese und des Erlösungswerkes durch das bittere Leiden u. Sterben unseres Herrn Jesu Christi: ein Volksschauspiel im Böhmerwald 1894. Budweis: Verlag des Deutschen Böhmerwaldbundes, [1894]. [44] s.

 

Tágy: již neexistující budova

 

Autor: Jan Purkert

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

dvaplusjedna=