enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo v Kotcích

alias Theater an der Kotzen, Kotzentheater
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1739 | otevření

(zobrazit)1783 | uzavření
It closed in 1783 for safety reasons.

lidé

historie

Sedmnácté století bylo svědkem vzrůstající obliby opery, které se šířila ze severoitalských měst na panovnické dvory v Evropě a poté dále mezi širší vrstvy měšťanstva. Její povaha vyžadovala větší soustředění finančních zdrojů nežli ostatní žánry a tak bylo její provozování příležitostí k okázalému mecenášství pro zvýšení prestiže, ať se již jednalo o dvůr, šlechtu či v daleko menší míře měšťanstvo.  Provinční Praha měla příležitost zakusit podobnou prestižní oslavu během korunovace Karla VI. v roce 1723, jejíž součástí bylo i velkolepé uvedení opery Constanza e fortezza. Ta zanechala hluboký dojem v pražské lepší společnosti a dala nový impuls snaze o zřízení divadelního prostoru, určeného opeře. Reakce na poptávku části obyvatelstva zhruba 40 – 50 tisícového města po zábavě tohoto typu vyšla z aktivit hraběte Františka Šporka. Na jeho podnět počal následující rok v Praze působit benátský impresário Antonio Denzio, který provozoval italský typ opery na jeho zámeckém divadle v Kuksu a veřejném divadle, umístěném v zahradě jeho pražského paláce. To bylo provozováno již od roku 1701 a hrabě ho nechal při této příležitosti přestavět a zvětšit.  Toto soukromé divadlo pak po několik let hrálo úlohu městské opery. Po několika letech rozkvětu, nedostatečná pozornost hraběte Šporka nejdříve ohrožovala jeho existenci, která byla poté nadobro ukončena smrtí jeho mecenáše. Představitelé staroměstské obce v čele s Johanem Casparem Prandtem začali již dříve hledat řešení, které by jim nadále nabízelo jak divadelní prožitek, jenž si tak vysoko cenili, tak příležitost jak rozmělňovat stavovské přehrady sdílením téže zábavy s vyšší šlechtou.  Obec rozhodla o zřízení nového divadla uvnitř haly budovy, známé tehdy jako Menší kotce.

Celá budova kotců byla dlouhá kolem 195 metrů a průchodem uprostřed rozdělená na takzvané Větší a Menší kotce. Typově to byla stavba basilikálního typu s centrální lodí převýšenu o jedno patro, ve které postranní lodě byly přepážkami rozčleněny na oddíly, v Menších kotcích po deseti na jedné a devíti na druhé straně, které byly pronajímány podle Emfyteutického práva jednotlivým členům cechu, kteří v nich provozovali své obchody.  Sémantický význam pojmu kotce se dochoval v dnešním jazyce v pojmenování psích kotců, tedy oddělených prostorů vedle sebe. Střediska tohoto typu bývala nejen obchodním, ale i kulturním centrem komunity.  V jistém smyslu Kotce představovaly jakéhosi předchůdce obchodních domů současnosti.  Obvyklým místem pro divadlo kočovných divadelních společností a komediantů byly vždy trhy a tak vložení divadelní scény do takovéhoto prostoru bylo více než přirozené.  Adaptace byla městskou radou schválena patrně již v roce 1737. Za projektanta divadla byl dlouho považován Johan Ferdinand Schor, což však bylo zpochybněno novějším bádáním.  S pracemi se započalo nejspíše v létě roku 1738. Pražská obec nesledovala tolik prestižní cíle jako nobilita a snažila se pořídit si divadlo s co nejnižšími náklady. Část nákladů byla také hrazena šlechtickými mecenáši.  Celková částka činila 15 000 rýnských zlatých za pět měsíců práce.  Hrát se začalo v jarní sezóně roku 1739.

Přestavba budovy využila ekonomicky co nejvíce z dosavadní stavby. Přízemní podlaží s obchody bylo zachováno a nadále sloužilo svému původnímu účelu.  Avšak centrální loď získala v patře novou podlahu na úrovni dosavadního stropu bočních lodí a zároveň byla západní boční loď zvýšena o dvě patra stejně jako symetricky výška k ní vzdálenější stěny střední lodi. Vznikl tak prostor procházející dvě patra, který zabíral dvě třetiny půdorysu na šířku (zhruba 13,5 metru) s dvěma řadami oken, které na jihu v prvním patře ústily do půdy nad jižní postraní lodí. Vestavba byla zakončena půdou se sedlovou střechou. V západním díle bylo vloženo schodiště do divadla, přístupné z průchodu mezi Většími a Menšími kotci. Divadlo disponovalo  hledištěm podkovovitého půdorysu zhruba 23 metrů dlouhým a jevištěm s 18 metry na délku. Mezi čtyřmi proscéniovými lóžemi bylo vloženo mělké orchestřiště oddělující hlediště a jeviště.  V hledišti se nacházely lože ve dvou pořadích nejdříve po patnácti a patrně po pozdější přestavbě po dvaadvaceti a nad nimi galerie. Lože byly v roce 1752 pronajímány každá pro čtyři osoby po pěti dukátech. Celá vnitřní konstrukce byla dřevěná.  Z venku vypadala budova jako řadový barokní dům se střízlivým výrazem, členěna kvádrovou bosáží v rozích a šambránami nad okny.

Nové divadlo bylo majetkem obce, která jej pronajímala divadelním podnikatelům – impresáriům, kteří se starali o provoz divadla jako instituce. Ti také operu provozovali na komerční bázi, jako takzvané „teatrum impresalii“. Repertoár a provoz byl určován podnikatelem, který se orientoval na poptávku obecenstva. Na jeho konexích, znalostech, rozhledu a schopnostech také spočíval úspěch nebo úpadek podniku. Na charakteru divadla se také ve větší míře podílel měšťanský element, což bylo v zaalpském prostoru spíše výjimečné, neboť dvorní divadlo v palácích a zámcích zde sledovalo převážné prestižní cíle. Tomu také odpovídalo to, že se do něho platilo vstupné a tak se organizačně podobalo více svým severoitalským vzorům. Divadlo bylo nejvýznamnější pražskou scénou po více než čtyřicet let až do otevření Stavovského divadla v roce 1783.  

V divadle se v prvních dvaceti letech jeho existence vystřídalo značné množství impresáriů. Prvním z nich byl Santo Lapis, který zahájil svou činnost v Praze v již zmíněném Šporkově divadle, avšak působil v novém divadle pouze jednu sezónu.  Provoz byl přerušen francouzsko-bavorskou okupací Prahy v průběhu válek o rakouské dědictví v letech 1741–1742. Prostory byly po odstranění dřevěných částí použity jako skladiště mouky, obilí a bagáže. Míra devastace divadla vyžadovala následnou opravu, která předpokládala zhruba 1100 rýnských zlatých. Plány obnovy interiéru divadla byly schváleny v listopadu roku 1743 a divadelní provoz byl pravděpodobně obnoven na začátku roku 1744.  

Některé další úpravy interiéru a vybavení patrně následovaly v roce 1745, kdy bylo zřízeno propadlo a instalovány zvedací stroje. Jedním z dalších impresáriů byl Giovanni Batista Locatelli, který měl divadlo v nájmu v letech 1748–1757 a který v roce 1748 zde nechal provést menší úpravy. V tomto období velké obliby dosáhla i opera buffa vedle žánru opera seria, kdy byla často uváděna díla Baldassara Galuppiho, často s librety Carla Goldoniho. Divadlo bylo následně poškozeno během pruského obléhání Prahy v roce 1757 a ihned opraveno, neboť již příští rok uvádělo nové opery.  Jsme také zpraveni o dalších menších úpravách z roku 1763.   

Dalších osmnáct let existence této divadelní scény bylo  spojeno s obchodníkem Giuseppem Bustellim, který byl nájemcem divadla od roku 1764, kdy provedl některé menší úpravy včetně šaten herců, patrně až do své smrti v roce 1781. Za jeho působení se začínají uvádět i opery českých autorů jako byl Josef Mysliveček nebo Jan Antonín Koželuh. Vedle toho byly nastudovány opery A. Salieriho, G. Paisiella či G. Gazzanigy.

Dochované protokoly o každoročních prohlídkách objektu od roku 1775 prozrazují zvýšené obavy o stav divadla. Poté, co se v průběhu vlády Josefa II. zvýšily nároky na bezpečnost obecenstva a zároveň se více dbalo na jejich dodržování, divadlo jim už nemohlo vyhovovat. To nejen proto, že jeho vnitřní konstrukce byla celá dřevěná, ale i proto, že jediný vchod neumožňoval rychlé vyklizení místnosti v případě požáru, což bylo považováno za neúnosně nebezpečné.  Císařský dekret z 24. 8. 1782 rozhodl, že divadlo by nemělo být nadále využíváno k provozování opery či činohry „pro nebezpečí ohně a z mnohého jiného ohledu.“ Ten samý dekret schvaloval stavbu nového Stavovského divadla a k jeho prosperitě by nedaleká konkurence nepřispívala. Poslední sezónou v letech 1782/83 se tak uzavírá divadelní využití tohoto prostoru. 

Pro divadlo se dlouho marně hledalo další využití a i všechny návrhy na přestavbu nebyly nikdy provedeny. Jedním z nich byl i dodnes dochovaný projekt Jana Práchnera a Josefa Siska s úmyslem přestavby budovy na třípatrový dům s pavlačemi z roku 1788, který ztroskotal pro odpor nájemců obchodů v přízemí.  Od roku 1807 zde byly ukládány dekorace ze Stavovského divadla. I další iniciativy na využití divadelního prostoru ztroskotaly a sama budova podlehla v roce 1891 velké přestavbě starého města, takzvané asanaci v průběhu ekonomického boomu ve čtvrtstoletí před první světovou válkou. Byla nahrazena masivní novorenesanční budovou Městské spořitelny, která tam stojí dodnes.

Divadlo bylo ve své éře významným zaalpským centrem italské opery, s jejímiž centry, hlavně Benátkami, udržovalo živé styky.  Tehdejší divadelní budova se zapsala do paměti světového divadla premiérami oper Ezio a druhé  Issipile, které řídil jejich autor Christoph Wilibald Gluck, který zde byl kapelníkem v sezónách 1749/50 a 1751/52.  V nacionálním diskursu druhé poloviny devatenáctého století, podle něhož došlo k obrození národa po jeho dlouhém úpadku v dobách temna, bylo divadlo V kotcích oceňováno jako místo, kde došlo k pokusům o použití české řeči. Divadlo bylo v tomto chápání vnímáno jako jeden z hlavních prostředků výchovy k národnímu vědomí, jako sídlo vyšší kultury a v kontinuitě příběhu, který vyvrcholil vznikem národního divadla, bývala jeho existence zmiňována.

 

Literatura:

– Oscar Teuber, Geschichte des Prager Theaters: von den Anfängen des Schauspielwesens bis auf die neueste Zeit. Erster Theil, Von den Keimen des Theaterwesens in Prag bis zur gräfl. Nostitzschen Theaters, des späteren deutschen Landestheaters. Prag: A. Haase 1883, s. 167 n.

– Antonín Novotný, Staropražská theatralia: Materialie k dějinám pražského divadelnictví. Praha: Čs. divadelní a literární jednat. 1955, s. 54–61

– František Kašička – Milada Vilímková, Minulost pražských Kotců a předpoklady pro jejich regeneraci. Zprávy památkové péče 26, 1966, s. 135–149, 159, 160

– František Černý(ed.), Dějiny českého divadla I. Praha: Academia 1968, s. 268

– František Černý (ed.), Divadlo v Kotcích: nejstarší pražské městské divadlo 1739–1783. Praha: Panorama 1992

 

 

 

 

Autor: Jan Purkert

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

pětmínusjedna=