Olomouc byla v 19. stol. převážně německé město. Jedním z projevů růstu intenzity nacionálních třenic bylo i to, že se německá městská rada snažila potlačovat český kulturní život různými zákazy. Postupně v 70. letech tak omezovala češtinu v Městském divadle, až zde byly české hry v roce 1885 zakázány úplně. Když bez udání důvodu zamítla rada propůjčit divadlo pěvěckému spolku Žerotín pro provedení Dvořákovy skladby Svatební košile, vyvolalo to na české straně vlnu rozhořčení. Bylo to pro ni impulsem, aby žačala organizovat stavbu svého střediska kulturního života.

Realizace záměru se započala materializovat na ustavující schůzi První české stavební společnosti v Olomouci, která se konala 6. prosince 1885. Potřebné finance byly získávány prostřednictvím veřejných sbírek měšťanů i okolních rolníků a v Praze se konal benefiční koncert na podporu tohoto záměru. Následně se hledala správná lokace pro umístění nové stavby, k čemuž měl sloužit Treúv dům na dnešním náměstí Míru. Německá správa města ale tento dům odkoupila, aby zabránila českému záměru. Pozornost společnosti se obrátila k budově dřívějšího kapitulního hostince, který zakoupila spolu s čtyřmi menšími přiléhajícími domky. V architektonické soutěži vyhrál projekt J. Moravce (s úpravami Č. Venclíka), který byl také implementován. Slavnostní otevření velké dvorany Národního domu se konalo v únoru 1888, kdy se zde konal ples spolku Žerotín.

V objektu se vedle sálu nacházela v přízemí restaurace a kavárna a hotel a sídlily zde české spolky včetně spolků Žerotín, Česká beseda. Čternářský spolek zde zřídil veřejnou knihovnu a v suterénu byla vybudována tělocvična. Pro divadlo byl využíván třípatrový sál s dvěma galeriemi obíhajícími celý prostor mimo jevištní zrcadlo s rovnou podlahou, která reflektovala multifunkčnost využití sálu.

V Národním domě se soustředil český spolkový život, kde se konaly schůze, přednášky, koncerty či plesy. První představení v sále Besedy se konalo v říjnu 1890, kdy byly provedeny jednoaktovky J. Vrchlického a E. Aboutha.  Rekonstrukce budovy proběhla v roce 1911, kdy stavitelé B. Vodička a J. Juránek rozšířili interiéry v budově. Po ustavení Československa získaly češi v městské radě a ta pronajala budovu Městského divadla Družstvu českého divadla. Pro divadelní účely se sál v Národním domě od této doby systematicky nevyužíval.

V roce 1928 proběhla architektonická soutěž na celkovou rekonstrukci budovy a v ní zvítězil návrh stavitelů J. Jiránka a B. Vodičky. Ten byl následně realizován mezi lety 1928 a 1929. V ní zmizelo schodiště, stará herna zatímco dvůr byl zastavěn prostory kavárny. Hlavní vchod rozšířila předsíň se šatnami. Byly vybudovány nové klubové místnosti, restaurační výtahy. Byly ustaveny nové vchody, které nově spojovaly kavárnu v přízemí s halou, hotelem, restaurací, zahradou a horní kavárnou, ze které vedly schody dále do kluboven, dvorany a Besedy, jejíž sál byl rozšířen přestavěním bývalých bytů. V roce 1941 se ve zdejším sále nakrátko usadil soubor, který byl vyhnán z městského divadla.

Po únoru 1948 byla budova zestátněna a organizačně začleněna do národního podniku Československé hotely a později Restaurace a jídelny Olomouc.  Další rekonstrukce proběhla mezi lety 1964 až 1970, kdy byly postupně rekonstruovány kavárna a restaurace a další prostory. Mezi lety 1974 a 1979 byl rekonstruován i sál.  

Zdroje a literatura:

ČAPKOVIČ, František a KOLLMANN, Vítězslav. Interhotel Národní dům Olomouc: 1885-1985. Olomouc: Ediční rada Měst. NV, 1985. 40 s.

HILMERA, Jiří. Česká divadelní architektura = Czech theatre architecture. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav, 1999. 319 s. ISBN 80-7008-087-6. s. 51.

FISCHER, Richard. Národní dům v Olomouci, jeho vznik a dějiny. V Olomouci: Ústřední záložna rolnická, 1933. 131 s.

Autor: Jan Purkert