enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Soutěž na Ústřední dům armády

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1953 | Architektonická soutež

lidé

Jiří Kadeřábek |architekt - účastník soutěže
Pavel Bareš |architekt - účastník soutěže
Jaroslav Kándl |architekt - účastník soutěže
Karel Prager |architekt - účastník soutěže
Václav Hilský |architekt - účastník soutěže
(zobrazit)Jiří Albrecht |architekt - účastník soutěže
Albrecht, Jiří – architekt, projektant rekonstrukce budovy Státní opery z l. 1967-1973Více divadel

Vladimír Machonin |architekt - účastník soutěže
Antonín Černý |architekt - účastník soutěže
Jaroslav Paroubek |architekt - účastník soutěže
Josef Polák |architekt - účastník soutěže

historie

Soutěž na Ústřední dům armády je spjata s historickým pozadím vzestupu a následném pádu Alexeje Čepičky v první polovině padesátých let.  Poválečná ekonomická produkce v Československu se po komunistickém převratu začala podle sovětského vzoru orientovat na zbrojní výrobu a budování velké armády. Vedle toho také díky vítězství nad nacistickými vojsky a ideologickému zvýraznění úlohy vojska při obraně před vnějším nepřítelem získávalo vojsko značnou prestiž. Do armády bylo směrováno čím dál větší množství investic. Od dubna 1950 byl ministrem obrany právě Alexej Čepička, kterému ve strmé kariéře výrazně pomohl sňatek s dcerou Klementa Gottwalda.

 

Na druhé straně s tím kráčela ruku v ruce agresivně chápaná kulturní politika strany, která kladla důraz na ideologickou osvětu obzvláště v armádě. Pro zajištění jejich podmínek věnovala strana značné úsilí. Její významnou součástí bylo také divadlo. Strana jednak financovala rozvoj profesionálních scén, jednak investovala do divadelních budov  a sálů. Bylo tedy v souladu s ideologickými a mocenskými předpoklady, že díky rostoucí prestiži i rozpočtu ministerstva obrany a jejího šéfa byla plánováno postavit novou monumentální stavbu v novém socialistickém stylu. Pro její umístění byl vyhlédnut severozápadní kvadrant na tehdejším náměstí Velké říjnové socialistické revoluce v Dejvicích, dnešním Dejvickém náměstí, jejíž část již od dvacátých let zabíraly vojenské budovy. Ty i samo náměstí vyrostlo podle urbanistického projektu Antonína Engela ve 20. letech na základě předchozí architektonické soutěže. Oproti jeho plánu většina severní části kruhového náměstí nebyla dokončena, zvláště z ekonomických důvodů díky Velké hospodářské krizi.

 

Pro rostoucí moc vojensko-průmyslového komplexu hledal Alexej Čepička odpovídající symbolické vyjádření, které by také bylo pomníkem jeho osobních ambicí. Již ve školním roce 1952/53 vypracovali posluchači architektury z ateliérů profesorů Antonína Černého a Josefa Kittricha projekty Armádního divadla, které byly následně publikovány v časopise Architektura ČSR. Architektonicko - urbanistickou soutěž nechal Alexej Čepička vyhlásit  9.  května 1953. Do ní bylo vyzváno 13 účastníků, z nichž 11 návrh skutečně odevzdalo. Program soutěže plánoval stavbu ve stylu sovětských mrakodrapů jako například Lomonosovy university či právě tehdy probíhající stavby Paláce kultury a vědy ve Varšavě, která  měla tvořit pohledovou dominantu náměstí.  V  stavebním programu budovy se nacházela restaurace v přízemí, tělocvična a koncertní a divadelní sál amfiteátrového charakteru na kruhovém půdorysu se zázemím umístěné do bočních částí budovy. Vedle toho měla obsahovat značné množství společenských místností, kluboven a kanceláří. Sloužila by tak jak kulturním tak společenským, sportovním, ideologickým a politickým účelům. Návrhy podaly mezi jinými kolektivy Pavel Bareš & Jiří Kadeřábek & Jaroslav Kándl & Karel Prager, Václav Hilský & kol., Jiří Albrecht & Vladimír Machonin & Věra Machoninová. Ty většinou představovaly mrakodrapy s mohutnými sloupovými řády a sousošími s reprezentační věží, jakou se holedbá nedaleký hotel Internacional. V porotě zasedali Jiří Novotný a také autor původní koncepce náměstí A. Engel. Ta po zhodnocení předložených prací první cenu neudělila.

 

Heslo 6. říjen předložili architekti Pavel Bareš, Jiří Kadeřábek, Jaroslav Kándl a Karel Prager. Před mohutnou hranolovou věž o více jak 16 patrech předstupoval vysoký portikus a krátké schodiště s podstavci pro sousoší. Na obou stranách vedly hmoty spojovacích částí k bočním křídlům. 

 

Heslo AD vypracovali architekt A. Černý ve spolupráci s J. Paroubkem, D. Rybářovou a V. Suskem. Stavbě opět dominovala ústřední věž, po jejichž stranách se rozprostírala dvě křídla s vysokými masivními arkádami se sloupy. Věž byla odsazená a výrazně rozčleněná. Dispozice budovy byla řešena na půdorysu písmene W, takže boční fasády se otvíraly přímému pohledu v ose budovy s markantními převýšeními hmotami provazišť.

 

Heslo Armáda s lidem, lid s armádou byl výsledkem spolupráce V. Tvrzického, F. Staňka, Z. Přindiše, O. Malenovského a Z. Levinského. Oproti ostatním návrhům návrh nepůsobil tak výrazně monumentálním dojmem, který by odkazoval na kulturní funkci budovy.

 

Heslo Tábor bylo dílo architektů K. Kavaliera ve spolupráci s J. Polákem a  F. Suchardou. V něm střední věž byla sevřena dvěma křídly s valbovými střechami s atikami a balkony podpírané sloupy. Jeho proporce na rozdíl od ostatních byly spíše v souladu s okolními budovami.

 

Heslo PAX 54 navrhli architekti B. Kodera, Z. Přáda a B. Schránil. Neslo se v duchu klasicistního formování hmot, v centrální části s předsunutým portikem s masivním kladím a vlysem a postranních křídlech s pilastry vysokého řádu. Hmota bočních křídel by byla sevřena s převýšenými pylony se stanovou střechou.

 

Heslo Lid armádě vypracovali architekti P. Olšák a J. Vejl. Jako jedno z mála nemělo ve středu centrální věž a svou formou upomínalo na starší architekturu vysokého řádu s centrálním risalitem se sloupořadím. Každé křídlo by se po stranách rozšiřovalo a v jeho vnitřní dvoraně by byl umístěn sál.

  

Heslo PAX bylo výsledkem úsilí V. Hilského ve spolupráci s L. Korečkem, J. Forstem, V. Klimešem a J. Vidnerem. V něm tvořila první tři patra mohutný sokl vertikálně rytmizovaný vysokými pilastry, kterým odpovídal v centrálním i vedlejších vstupních rizalitech rytmu sloupů v portiku. Z tohoto základu vystupovaly jednotlivé hmoty ve větším či menší hloubce. I zde většina kompozičních prvků zdůrazňovala vertikalitu. Boční ramena budovy ustupovaly v dispozici ve tvaru písmene W a obě by měla sály s půlkruhovými hledišti kónického půdorysu.

 

Heslo Praha vypracoval J. Chovanec se spolupracovníky Z. Králíčkem, E. Krausem, J. Matušikem, J. Mihalčikem a J. Rajchlem. Hmota je v něm rozložena do třech téměř samostatných objektů, kde předstupuje střední vstupní část před obligátní hranolovou věž zvýrazněnou vertikálním členěním. K ní z obou stran přiléhají ramena na podkovovitém půdorysu s kolonádami vysokých sloupů.

 

Heslo Mír navrhli J. Albrecht, V. Machonin a V. Machoninová. Oproti ostatním návrhům se jedná o relativně střízlivé uchopení celé problematiky. Opět byl použit klasický motiv soklu, v tomto případě s průběžnou bosáží, na který v prvním patře na bočních křídlech navazoval vysoký řád arkád s pilastry. Centrální části dominovala čtyřboká věž s vertikálním členěním. Budova by obsahovala amfiteatrální hlediště v sále kruhového půdorysu. Toto řešení sálu pak V. Machonin a V. Machoninová upravili o dva roky později pro svůj projekt Domu kultury a odborů v Jihlavě, které se dočkalo realizace

 

Heslo V navrhli J. Kittrichová a O. Novák.

 

Některé návrhy byly publikovány v časopise Architektura ČSR, ale s následným politickým pádem Alexeje Čepičky se vytratila i jakákoli reálná možnost soutěž uzavřít a nějaký návrh realizovat. Všechny návrhy vykazují znaky devótního kopírování sovětské kultovní architektury s hmotami mimo měřítko daného okolí a přehnanou snahu o monumentalitu, která zanechávala dojem monstróznosti. Daná lokalita mezi samotným náměstím a dalšími universitními stavba zůstává dodnes nezastavěna.

 

 

 

Zdroje a literatura:

 

HILMERA, Jiří. Česká divadelní architektura = Czech theatre architecture. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav, 1999. 319 s. ISBN 80-7008-087-6. s. 143.

 

PERNES, Jiří, POSPÍŠIL, Jaroslav a LUKÁŠ, Antonín. Alexej Čepička: šedá eminence rudého režimu. Vyd. 1. Praha: Brána, 2008. Str. 233 -234.

 

Architektura ČSR. Praha: Klub Architektů, 1946-1989. ISSN 0300-5305. 1953. Str. 97 – 122.

 

 

 

Tágy: architektonická soutěž, Socialistický realismus

 

Autor: Jan Purkert

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

třimínusjedna=